Den dvacátýprvní a druhý (úterý,středa 29.-30.1.)

Těchto dnů jsem se bála, protože si nejsem jistá tou mezerou a slovo davaadvacátý se mi už vůbec nelíbí. Včera jsme se hrozně vyřídili a strávili v autě až příliš času. Vyjeli jsme až po desáté z Glencoe DOC kempsajtu a vyrazili na Moeraki boulders. Na ty jsem se hrozně těšila, poněvadž je znám z dřívějška. Jde o skupinu kamenů na pláži, které vznikly mineralizací okolo částic v sedimentu na mořském dně. To pak ustoupilo a vlivy počasý ty kamínky pěkně zaoblily a obnažily. Některé teda mají v průměru i dva metry, takže jsou to docela obři. 

bouldery

Potom jsme pokračovali dál do Dunedinu, prohlídli si centrum ve tvaru osmiuhelníku a ilustrativním názvem The Octagon. V íčkách jsme nabrali letáčky a vydali se na Otago Peninsula. Poloostrov, v který Dunedin dá se říct přechází. Tam mi to silně připomínalo Banks Peninsula. Kopcovitá krajina s útesy a úzkými silničkami klikatícími se do vršku. Plno menších zálivů. Něčím mi to evokuje Irsko nebo možná Skotsko, o jehož tehdejším vlivu na tuhle oblast všude píšou. Vybrali jsme si tu krátký, asi hodinový track na The Chasm& Lovers' leap, jedno je roklinka, druhé spíš útes s výstupem na Sandymount(cca 340m, nic hrozného). Pak jsme ještě zajeli k Sadfly beach, kde zas klasicky mají polehovat tuleni a hnízdit tučňáci. Na druhé jmenované bylo brzo a první se asi poflakovali jinde. 

The Chasm

Potom už jen nekonečný přesun do Purakaunui Bay DOC kempsajtu za městem Owaka. Tam jsme dojeli až asi na půl desátou a už jsme byli oba dost rozladění a unavení, také proto, že počasí se tady na jihu Jižního ostrova trochu zamlžilo a my už se druhý den nestihlli umýt a pořádně navečeřet. Jen jsme padli na krovky a ráno zase v šest ráno odrazili, protože jsme večer jako tichý protest nezaplatili DOC poplatek. Což mě opět oslím můstkem vrací ke kapitole DOC kempů. Proč nejsou pravidelněji rozesety? Např. v kraji Marlborough to vypadá DOC strašně zahuštěně, ale v kraji Otago aby člověk seděl celý den v autě. Budeme se muset naučit spinkat nelegitimně. A DOC nám můžou vlézt na záda, nemůžou se ničemu divit.

Ráno už jsme si teda pěkně zapáchali, mlha, že by se dala krájet. Vyrazili jsme k Jack's blowhole. Puklině v kopci cca 200 metrů od pobřeží, která vznikla propadem stropu jeskyně, kterou vyhloubil příliv. Dvěstě metrů od pobřeží! 55metrů hluboká puklina a v ní na kopci pozorujete vlny. 

Potom jsme sjeli na Nugget point. Maják na skalnatém výběžku, z něhož jsme si kvůli husté mlze místo fotografií odvezli zvukový záznam příboje kdesi v hloubce:). Snídaně na odpočívadle, mlha se začíná zjemna trhat a od cesty jsme si všimli cedule u soukromého pozemku: 5NZD na noc, toalety, free internet. Oujé. Podpoříme šedou ekonomiku. Počasí se krásně vybarvilo, takže jsme si ohřáli solární spršku, uvařili a relaxovali. Asi 10 metrová vzdálenost koně, který se rád nechá pohladit, mě přivedla k tomu, že bych se na něm někdy chtěla projet. Splním si v ČR. 

Jinak celé odpolene zkoumám DOC easy tracky ve Fiordlandu a Westlandu a pohráváme si s myšlenkou, že se plácnem přes kapsu a investujeme do jednoho z novozélandských "Great Track". Je jich šest po celém NZ, jsou vícedenní a jeden konkrétní patří k nejkrásnějším na světě: Milford Track. Milford Track je tak žádaný, že se objednává rok dopředu. My jsme si vybrali Kepler Track, protože se jako jediný vrací na místo odkud se vychází(kvůli autu) a je ve Fiordlandu. A vypadá to, že mají volná místa. Zítra se poptáme v kanceláři našich "nepřátel" z DOC v Invercargillu. Šlo by o investici cca 150NZD a více na jednoho, tak uvidíme, ale pokud nám v DOC neřeknou, že jsme na track příliš kachektičtí, tak o tom budeme hodně uvažovat. 

odpoledne na pláži