Týden 10.(středa 13.- sobota 16.3.)

Tak jsem se do toho vložila. McDonalds jsem hodila za hlavu, poněvadž jsem si řekla, že dělat něco co mě nebude bavit můžu úspěšně po zbytek života:). Krom toho Zet pořád tvrdí, že nemusím nutně přinášet domů výplatu, což je dost osvobozující, ale člověku to stejně nedá. A uvidíme co bude říkat, až se mu začne prášit od karty.

Takže jsem si vytyčila několik cílů nebo spíš cest, čísly dvě, kterými se vydám. První je volunteerství, tzv.dobrovolnická činnost. Zažádala jsem si o tuhle pozici v Auckland ZOO, takže je klidně možné, že budu příští měsíc uklízet bobky po klokanech. Hurej! Dneska jsem se byla na potenciálním pracovišti podívat a osobně předat vyplněný application form. 

Další cestou, tak trochu vysněnou, je práce na pozici baristy v nějakém caféčku. Začínám mít chuť pro to udělat maximum a vrátit se domů s pocitem dobře odvedené práce. Zkrátka se mi vrací "vize". Kombinace mojí zaprášené znalosti anglického jazyka, zdejší šílené kiwi výslovnosti a mojí zakřiknutosti/stydlivosti, pokud se necítím silná v kramflecích, se zdá být příslibem zajímavých zážitků. 

Btw. u Milford Sound jsme vážně asi viděli místní stádo slepic. Protože kiwi dneska v Auckland ZOO nakonec splnilo moje očekávání.

Zet ve firemním triku

100% kiwi, 0%koniny

Týden 9.± (neděle 3.3.-pondělí 11.3.)

Přes tvůrčí krizi opět v zápiscích. Po tom co jsem do stropu v ložnici vykoukala díru černější než okolní noc, jsem se rozhodla donutit se zaznamenat něco o další fázi naší cesty. A fakt se mi moc nechtělo. Vykládám si to zaprvé ztrátou inspirace. To protože psát každodenní zápis o životě nezaměstnaného necestujícího se mi nezdá "kůl". A protože bych to po sobě sotva chtěla číst já, tak se mi to ani nechtělo zveřejňovat pro svého jednoho pravidelného čtenáře.

A zadruhé si to vykládám, a prosím ať se na mě za toto účastníci emailové kampaně nezlobí, jako částečný následek malé agitky HLAVNĚ SE NEDĚLTE. 

Abych tedy aktualizovala naše stavy. Nedělíme se, nemnožíme se a zůstáváme právě dva. 

Co je nového. Bydlíme v nemovitosti, což všechno docela vystihuje. Říká se tomu granny flat, nemá to kola a nedá se to přeparkovat. Ve své podstatě je granny flat něco jako vejminek. Malá izolovaná bytová jednotka nalepená k rodinnému domku. 

Bydlení jsme hledali v dosahu Zet práce, abych měla k dispozici van a nemuselo se kupovat druhé auto. Do práce to má Zet asi 700 metrů. Takže ho tam zítra vezu:). 

Já sama jsem dnes byla na interview na práci u McDonalds. Jde o asi osmihodinovou pracovní dobu týdně. Víceméně pouze výpomoc v době obědů. Myslím, že mi to bude prozatím stačit. Stačit jako motivace k obcházení kaváren a udávání svých schopností neověřených praxí nebo jako motivace k červencovému návratu domů. Bojím se trochu, že moc nudnějších prací už v životě neokusím. Ale proto jsem asi tady. I cesta může být opravdu cíl. A hlavně se potřebuju dostat do anglicky mluvícího kolektivu. 

Den 51.-52.(čtvrtek-pátek, 28.2. - 1.3.)

Dnes jsme měli úspěšný den. Já jsem dostala novou nabíječku na telefon a vlastní NZ telefonní číslo. A v knihovničce v Holiday Parku, do kterého jsme se dnes rozhodli vložit svá aktiva, Zdenál našel český(!) překlad "Hry o trůny".   Tak jsme si řekli, že jde asi o knihovnu putovní. Knížku jsem si tedy "vypůjčila" výměnou za německý překlad knihy "Whalerider" od Witi Ihimaery, kterou jsem zase našla v Laundromatu v Te Anau. Jde o směnu "kus za kus", takže energie budiž zachována, vesmír se dál nerušeně rozpíná a láskyplné přátelství galaktické konfederace planet s pozemšťany může nerušeně rozkvétat. (zdroj: vesmirni-lide.cz). 

Ale abych nezapomněla. Zdenálek dnes získal práci:), kluk šikovná, .NETorská "SíŠárpová". Dnes byl na finálním třetím pohovoru a do čtrnácti dnů už z něj bude pracující protinožec. Hráli prý během dnešního pohovoru se Supporťačkou fotbálek protí CEOovi a Dev Managerovi. Tak doufám, že až se budu snažit o práci ve Starbucks nebo u KFC, tak se nebude pohovor skládat z jezení Filet-O-fish burgerů na čas a exování Chai Latte. I když možná…

Čekají nás teď zase nové úkoly. Začínáme hledat podnájem, budeme muset vyměnit van za něco méně obyvatelného, za to vhodnějšího do města.

Na jedno ale asi nezapomenu. Když jsme včera večer opět načernotu zalehali ve vanu na zastrčené štěrkovce a spánkový deficit už nám trochu začínal hnětat nervy ( to proto, že při spaní načerno se slabší povaha často budí a vstává před svítáním), stalo se něco zajímavého. Byl chvíli klid a potom jsme se začali bavit nad čím přemýšlíme a oba nás napadlo, jak hrozné to muselo být za války. Být partyzán, žid nebo kdokoliv nepřizpůsobivý. Nám šlo celou dobu jen o 200 dolarů...