Den třetí (pátek 11.1.)

Časový posun nám sežral půl taipeiského pátku. Časové údaje se mi trochu pletou, protože mám na hodinkách český čas a Zdenál mluví v iČase, který se mu při dostupné wifi naladí na jeho iProduktech iAutomaticky. Na hostel jsme přišli asi v půl deváté dopoledne našeho(taiwanského= +7 k českému), pak se probudili v devět večer (taiwanského, protože to už jsem neměla na ruce hodinky, ale po ruce iPad), pak ve dvanáct, pak přes mě ve tři lezl Zdenál na WC, v půl čtvrtý ufňukával, že krz ten "jet-lag" prý už neusne, až nás ve dvanáct vysavačem probudil hostel-domus. Zdi jsou zde totiž papírové. Na vedlejším pokoji někdo musel mluvit ze spánku, protože mluvil soustavně,ale nikdo mu neodpovídal.

Tak jsme tedy na poledne vylezli z pelíšku a šli do ulic. První zastávka byla zcela kacířsky u McDonalds, poněvadž se nám nechtělo do vyhládlých žaloudků tlačit asijskou pouliční stravu. Pak jsme se rozhodli se vydat k Chiang Kai-shek(ovu) Memorial Hall(u). Opět došlo k nějakým směrovým třenicím se Zdenálkem, poněvadž on použil jeho iKompas(dále lišejník) a já šla podle svojí vobyčMapy. Třenice se vyjasnila hned, jak jsme podle lišejníku zjistili, že mám mapu vzhůru nohama (ale ne tím způsobem, že bych měla latinku vzhůru nohama, prosím). Všude dost zmatek, plno znaků a v mojí mapě se semtam nedostává vedlejších "nepodstatných" uliček.

Chiang Kai-shek Memorial Hall a park stál ale ve výsledku za to. Krom ohromného bronzového sedícího Chianga stojí za zmínku některé kousky z expozice. Například dva superdlouhé Cadillacy, kterými minimálně jednou, a tím druhým právě jednou, Chiang jezdil. Co bylo nej, byl Chiangův svatební úbor z roku 1929. Ušito Tom Tailorem. To mě pobavilo. Potom pár fotek s generálem McArthurem, s Lyndonem Johnsonem, s Ronaldem Reaganem. A taky jsme zastihli střídání stráže u té sedící Chiangovo sochy. Dost, ale opravdu dost blízce se museli inspirovat skečem Monty Python's: Ministry of silly walks, okořeněné o stepové kovem podbité podrážky.

Cesta z Chiang Kai-shka na Taipei 101 nás seznámila s autobusovou dopravou. Mezi pruhy pro auta mají speciální dva pruhy pro autobusy ohraničené zábradlím, což je dokonalý. Placení lístků jsme nepochopili, vlastně ani autobusovou síť a číslování. Prostě jsme vlezli do prvního autobusu co přijel, protože 101čka je cca 4,5km od Memorial Hallu na stejné rovné ulici. Zdenál se řidiče zeptal, jestli jede ke 101, na což kývl, ale kdo ví jestli rozumněl, lidé tu zatím moc angličtině nevládnou, pokud nemají vyloženě pro-turistickou funkci. Pak mu chtěl zaplatit lístek, pán mu řekl cenu, ale když začal lovit portmonku z pod trička, tak mávl rukou a šlápl na plyn. Vážně šlápl, protože nás zakceleroval do zadní části vozu.

Do 101čky, čili do nyní druhé nejvyšší budovy světa, se leze jak jinak než přes obchoďák. Obchoďák toho typu, že na metru čtverečním regálu leží jedny sluneční brýle a při nákupu hodinek si sednete do vyřezávaných židlí. Vstupenka na vyhlídku stojí 450TWD/osobu a stojí se cca 30minutová fronta. Výtah je ale zážitek. Píšou, že mají nejrychlejší na světě. Pravda je, že mi zalehly uši, což už mě ale zas tak moc nebaví. Z 5.do 89.patra, tzn.84 pater za 37vteřin. Vše vizualizováno na displeji výtahu. Dnes nám hodně vyšlo počasí, takže výhled byl výbornej. Ještě v sedm večer bylo 19 stupňů. Ve vrcholku té budovy je něco, čemu říkají Damper Ball. Koule z něčeho s vysokou hustotou asi. 550cm, 660 tun, zavěšená na ocelových lanech, vyvažuje věž při tajfunech a zemětřeseních.

Cesta do hostelu nás zase seznámila s metrem. Jednorázové jízdné se kupuje na žetonky, které se při vstupu do metra označí a při výstupu se za vhození žetonku dovnitř, otevře turniket. V metru mě zaujala protisebevražedná opatření. Krom toho, že u kolejiště jsou plastové zdi s dvěřmi na vstupování do soupravy. Nad kolejištěm jsou ještě sítě, aby tam někdo nemohl skočit z eskalátorů. Jinak jsme se těšili na frotery a zatlačovače do soupravy, ale žádní se neobjevili, tlačí asi jen v Tokiu. 

A ještě jedna zajímavá veřejná funkce tu existuje. Na skoro každém výjezdu ze sebezapomenutějšího podzemního parkoviště nebo přechodu a křižovatce stojí člověk s barevně blikajícím světelným mečem, či jemu podobnou hůlkou a  hlasitou! píšťalkou a snaží se řídit dopravu. Nechápu sice proč, když jsou všude semafory a světelné přechody a opravdu se tu přes ně chodí, kromě jiného taky proto, že mimo ně by asi ani přejít nešlo. Všechny tyhle osoby by podle vest měli být volunteers. Zdenál říkal, že někde četl, že světelné značení se tu bere spíš jako doporučení, tak asi pro to.

Večer první taiwanské pivečko za 40TWD, musím říct, že sehr lecker, až mě to překvapilo. A pouliční večeře při hůlkách za 50TWD (cca. 35Kč), což mi přijde jako neskutečná cena. 

Battery low, I must go.