Den 48.-50.(pondělí- středa 25.-27.2.)

V neděli a v pondělí jsme přespali na pro nás nepředstavitelně bezplatném overnight parkingu uprostřed města Paeroa u veřejných toalet. To se tady nevidí. Zet rozeslal zase nějaká CV a domluvil si dvě setkání s HR v Aucklandu na úterý. Dá se říct, že cestování momentálně házíme za hlavu a snažíme se naprosto minimalizovat naše výdaje a sehnat práci pro Zet, od čehož se bude odvíjet i místo, kde budeme bydlet a tedy i okolí, v kterém budu nějakou nekvalifikovanou práci shánět já. Spát po všech čertech mnohdy nezcela v souladu s pravidly a být přitom v rozumné dojezdové době od Aucklandu začalo být strašně vyčerpávající. Zhodnotili jsme, že nejlepší by bylo najít podnájem v Aucklandu a zkusit hledat přímo v epicentru. S tím, že pokud se do cca tří týdnů nezadaří, půjdeme spolu do sadů. Platit ale nájem nebo hostel v Aucklandu pro dva s nulovým příjmem a korunovým účtem v dolarové zemi by mě asi připravilo o nervy. Navíc mám motto, že se nesmí tlačit na pilu, jinak to drhne.

Když jsme dali pár svých hlav dohromady, došli jsme k rozhodnutí rozdělit se. Tedy, že Zet bude pár týdnů zkoušet IT v Aucklandu a já zkusím najít job mimo Auckland. Za pár týdnů se potom sejdem buď v Aucklandu nebo někde na poli. 

Takže od včerejška žhavím drát a rozesílám SMS a e-maily. Největší hlavolam pro mě byl vyplnit elektronický formulář u KFC. U políček jako Education (vzdělání) a Previous work experiencies (předešlé pracovní zkušenosti), Name and address of previous employer (jméno a adresa předešlého zaměstnavatele), Position held (pozice) a Main accountabilities (za co jsem měla zodpovědnost) jsem si musela hodně lámat hlavu jak spojit moji kvalifikaci s požadovanou kvalifikací ve fast foodu a přesvědčit je, že jsem ten na koho čekají. Svoje naděje vidím pro začátek spíš v nějaké food&accomodation, neplacené práci. To napětí, co se bude dít a kde nakonec budoucích pár týdnů budu mě zatím baví. Hlavně nemuset každý den řešit, jestli nedostaneme pokutu za nelegální nocování. Zatím, zůstáváme spolu, ale uvidíme co přinesou nejbližší dny.

Nalezeno v knihovně v Aucklandu. Důkaz mojí domněnky z Taiwanu, že mi někteří lidé připomínají manga. Zde se sice jedná o Japonce, ale co, že

S kulatinami 50. dne jsem se rozhodla zesumarizovat nám malé vysvědčení

"Epic fail" balení já: 3 podprsenky, 2 šály, 1 fén (he he he)

"Epic fail" balení Zet: společenské kalhoty, košile a obuv pro případ návštěvy "Národního" nebo "Plesu v opeře" ( Ieda ve "sežvejknut krávou, vyplivnut" stylu )

"Epic fail" balení oba: jedna společná nabíječka na dva MacBooky ( Ve světle možného rozdělení našich cest v budoucích dnech velice fatální chyba, ze které jako ne-IT osoba vyjdu s vyprášeným kožíškem já. Jako bolestné mi bude vyplacen iPad, ale ta chybějící tastatura, ta mi trhá žíly. )

"Epic fail" za ztráty: Zet za ztrátu (mimo jiné!) mojí nabíječky na telefon, což má za následek to, že jsem ho ode dne 10 nezapnula a pokud se musíme rozdělit při pracovních pohovorech apod., můžeme se dorozumět maximálně použitím šipkované, polohy slunce, fáze měsíce nebo kouřových signálů. Nehledě na to, že pokud bude volat potenciální zaměstnavatel, můžeme si střihnout o to, kdo telefonát přijme. Problém, který musíme rychle vyřešit.

"Thumb up" balení: naše rychloschnoucí ručníky imunní vůči zatuchnutí (tenhle palec nahoru patří mojí sestře), česká rozdvojka - věci, jejichž dopad na výpravu jsme ocenili až ex post

Místa pro zlepšení na příští zaoceánskou výpravu: přenosná baterie, z které se dá dobít telefon apod., spodní prádlo a všeobecně prádlo v jednom barevném odstínu, aby se dalo prát na co nejméně várek, invertor

"Spektakulární" úspěch: překonání ponorky

Nejvíc punková noc vzhledem k pravidlům freedom campingu: první noc ve vanu na odpočívadle uprostřed Rakaiy. Zpětně nechápu, kde se v nás vzala odvaha přespat uprostřed města, 200 metrů od "police patrol station" a nedostat za to pokutu(!!!).

Hygienická "cesta tam a zase zpátky": od klasické sprchy přes solární sprchu k řekám, jezerům, umyvadlu na odpočívadle, nalvhčenému rohu ručníku až po rekordní čtyřdenní hygienický půst, zakončený koupelí ve veřejném bazéně. Kdyby nám za celou cestu nepršelo jenom jednou, určitě by přišlo i koupání v dešti.

Nejvíc punkové připojení k wifi: Včera na odpočívadle u čerpací stanice Mobil. Jen tak jsem na počítači zkusila zapnout wifi, protože free wifi tu není samozřejmost. Kupodivu tam časově omezená free wifi byla. Po vypršení času Zet změnil MAC adresu počítače a tím opakovaně získával časově omezenou free wifi.

Den 44.-47.(čtvrtek-neděle 21.-24.2.)

V pátek jsme se od HR pověřence jménem Rivers dozvěděli, že klient z Aucklandu zatím s rozhodnutím otálí. Nechtěli jsme nečinně čekat v Taupu, tak jsme se rozhodli strávit víkend na Coromandel peninsula. Vzali jsme to po cestě přes Matamata, čili Hobitín. Dokud nemáme žádný příjem, tak na celý Hobitín z vysoka kašleme, protože mají dost "gangsta" vstupné. Opět nesmíte k Hobitínu, který je prý možná 14km za vesnicí blíže nespecifikovaným směrem vlastním vozem, ale organizovaným autobusem. Ani v průvodci, ani v infocentru v Matamata, ani na webu se nedozvíte, kde přesně replika Hobitína stojí. A v infocentru se nesmí ani naznačovat. Nedivila bych se, kdyby platící návštěvníky převáželi na místo s pytlem na hlavě nebo alespoň s páskou přes oči a u vstupu podávali k podpisu smlouvu o mlčenlivosti. 

Glum a Glum

infocentrum v Matamata

Takže jsme vyrazili směr DOC Dickey Flat. Tam jsme si dali jednu osvěžující koupel v řece za účasti asi desetičlenného gangu dětí tak od tří do deseti let. Neumím lépe odhadovat, pokud jim nevidím do pusy. Každopádně se jim nelíbilo, že se chceme koupat v oblasti, kde asi vystavěly z kamenů hráz. Když začaly u břehu sbírat kamínky a potom kameny a vhazovat je do našeho okolí, tak mě napadlo, že děti jsou ty největší bestie hned po sandflies. Já se jich regulérně bojím, protože je docela obtížné proti nim zakročit adekvátně. Obzvlášť, když si představím toho dvoumetrového tatínka s panděrem, kterému vysvětluji, že si jako jeho děti začaly. No, nakonec to vzdaly a koupel nám znepříjemňovaly jenom svým dozorem.

Navečer kolem Dickey Flatu prohnal pasák stádo něčeho, co jsme identifikovali jako bůvola. Při chůzi je povzbuzoval výroky jako "c'mon girls" a házel jim klacek, aby aportovaly. Překvapivě je to opravdu motivovalo.

V sobotu ráno jsme vyrazili na Coromandel. Nejdřív na Waihi Beach, kde jsme se na boso procházeli asi hodinu po pláži, což už nikdy neudělám, protože se mi chodidla osypala puchýři. Potom na Hot Water Beach, kde teče horký pramen přímo po pláži do moře. Všichni si nesli lopatky a rýče, aby si v písku vyhloubili nádrž na tu horkou vodu. Zdenála napadl přelomový nápad vzít s sebou alespoň pánev, když nic jiného vhodného k hloubení nemáme. Nápad byl zamítnut.

Hot Water Beach

Nedaleko od Hot Water Beach je Catherdal Cove. Jsou to dvě pláže vzálené od parkoviště asi půlhodinovým výšlapem, které jsou odděleny skalním převisem, který vytáří v podstatě malou jeskyni. Tam to bylo strašně hezký. Vlny, písek, skály, klid. Bez diskuzí nejhezčí pláž, co jsme zatím viděli a nejhezčí zážiek z Coromandelu.

Cathedral Cove

Večer jsme opět spali v DOC Dickey Flat, který byl narvaný k prasknutí. Docela mě dostala Francouzka, která nejdřív po svém příjezdu zalarmovala několik majitelů aut parkujích v řadě, že kdyby se každý posunul trošku blíž k sousedovi, tak se tam ona svým autem ještě vejde. Proč jí nepomoct, tak se pánové včetně Zet dali do přeparkování. Pak se vpasovala vedle nás a začala si nabíjet laptop. Normální smrtelník nabíjí elektroniku za jízdy. Francouz nabíjí po zaparkování, stojíce na neutrál. To byl smrad! Asi jsem si včera pokřivila karmu, protože jsem na tu Francouzku nadávala jako špaček.

Asi jsem si tu karmu vážně odrovnala, protože hned v neděli ráno se Zdenálovi zdálo, že auto sjíždí k levé straně. Tak jsme při nabírání dieselu dohustili pneumatiky a levá přední ucházela tak hlasitě, že by to probudilo nebožtíka. Naštěstí máme rezervu. Hever a sada klíčů sice nebyla původní, ale s lehkou improvizací se dalo všechno použít. Poněvadž jsem ze "studeného odchovu", tak jsem se na té výměně taky podílela a strašně mě bavilo si u toho umazat ruce. 

jemná práce s heverem

naše rezerva

 

Den 43.(středa 20.2.)

Dnes ráno jsme se vydali směrem na geotermální oblast Wai-o-tapu, cca 60km severně. Přijeli jsme k visitor centru na desátou a kolem se to hemžilo lidmi. Všichni strašně kmitali k autům až mi to bylo podezřelé. V centru se všechno objasnilo. Důvodem byl Lady Knox Geyser. Něco už jsem o něm před pár dny četla, ale detaily se mi nespojily. Lady Knox je jednou z obětí turismu... Jak píšou v RG, byl upraven tak, aby tryskal každý den v 10.15. Doslovně: "Můžete se pohodlně usadit na některé z laviček a počkat na zřízence, který do pukliny v zemi nasype trochu práškového mýdla. To po několika minutách sníží povrchové napětí vody v gejzíru a na povrch vytryskne oblak přehřáté páry následovaný proudem vody."

Všichni pospíchali na "poručíme větru dešti" představení. Tak jsme si koupili drahou vstupenku, a protože jsem se nechtěla toho způsobu zábavy zúčastnit, zamířili jsme rovnou k ostatním "atrakcím" geothermal valley. Všude to tak intenzivně vonělo vajíčky, že jsem na ně dostala strašnou chuť. Geothermal valley spočívá v bublání bahna, minerály zabarvenými jezírky, z kterých se zvedá pára a v kráterech vzniklých rozrušením půdy parami vystupujícími z vařící se podzemní vody a následného propadu země. Tolik teorie. 

Ještě je tady taková zajímavost. Do jednoho kráteru si ptáci nastavěli hnízda a používají ho jako inkubátor, tzn. že si lítaj po ptákách a vejce zahřívá stoupající pára. Zajímalo by mě, kolikátý vrh ptáků odhadl ideální výšku postavení hnízda. Myslím, že několik generací muselo nutně skončit "na tvrdo".

Moje domněnka, že Češi a Němci se tady pohybují v počtu blízkém počtu Novozélanďanů, se mi potvrdila hned u pokladny. Pán se zeptal odkud jsme, a když slyšel ČR, tak nám rovnou ze štůsku vylovil českou verzi letáčku o Wai-o-tapu. Už dřív jsem jinde přišla na leták Kepler tracku s komentářem od české dvojice turistů. 

Nadek a Vojta, Czech Republic

Je vidět, že Radek psal asi do pamětní knihy jako čuně, v důsledku čehož došlo k jeho překřtění. Češtinu a němčinu tu opravdu slyšíme denodenně. V kempech, v obchodech, ve Wai-o-tapu, v prádelně…NZ je námi promořený.

Devil's bath

Champagne pool

Odpoledne jsme se zase vrátili do Taupa. Je nám tu prostě dobře a není kam spěchat. V řece je pořád skvělá voda na koupání, do centra deset minut autem, kromě rychlé wifi tu nic nechybí:).

Ještě se musím zastavit u zdejší politiky prodeje alkoholu. Dnes jsme zase dostali chuť na pivo, tak jsme si ho sjeli koupit do Countdownu a už podruhé po nás chtěli vidět pas. U kas je vždy napsáno, že pokud vypadáte mladší pětadvaceti, budete se muset prokázat svým ID. Což je strašně lišácky vymyšlený. Věřím, že být prodavačka v českém diskontu je jako věštit z koule. Osmnáct je dost ošemetná hranice, protože mládež 18- se úspěšně snaží vypadat na 18+, a naopak není neobvyklé, že osoby 29++ zachvátí "horečka omladnic" a kalibrují svůj zevnějšek na 18±. Tady se může pít taky od osmnácti, ale prokazovat se můžete klidně až do . Jak poznal Zet dnes už podruhé na vlastní kůži. Vtip je ale v tom, že nechtějí vidět ID jen po kupujícím, ale chtějí ho vidět i po jeho doprovodu. Poprvé mě to zaskočilo, ale naštěstí jsem měla pas u sebe. Dneska mi došlo, že ho s sebou nemám, tak jsem nechala Zet u kas samotného a odešla jsem k autu. Slečna u kasy se za mnou dost otáčela a Zet říkal, že po něm chtěla vidět i můj pas. Nakonec to svojí schopností "dělám blbýho" uhrál a piva mu prodala. Bohužel se pomalu dostávám do věku, kdy mi požadavek na prokázání věku při koupi alkoholu začíná lichotit.  

Den 41.-42. (pondělí-úterý 18.-19.2.)

Spaní se střešním oknem se mi začíná strašně moc líbit. Spaní ve vanu se mi vůbec zamlouvá. Dlouho jsem si říkala, jak jsme "dobrý", že nám stačí tak málo. Až do dnešního rána, kdy jsem s plecháčkem horkého čaje sledovala borce, co si sbalil stan a zbytek domácnosti do jedné krosničky a odešel k silnici stopovat. Trochu jsem se chytla za nos. Zase jsem si vzpomněla na toho řeckého filosofa, co měl jenom misku vydlabanou z dýně. Je to ten samý, co žil v sudu? Mám v tom tak trochu nezcela pořádek. Paradox je, že když do Googlu zadám "řecký asketa", tak mi vyjede rozhovor s Andrejem Babišem. No tak tenhle borec s krosnou mě přiměl se zamyslet, jaké by to bylo jít ještě víc do hloubky, zkusit si sáhnout do rezerv a otestovat si, jaký je to pocit nemít ani to auto. Myslím, že by ani nebyl problém tahat se s krosnou na zádech, ale vzhledem k mojí netrpělivosti by mi víc dělalo problémy vyrovnat se s tím, že nemůžu naplánovat vůbec nic a musím čekat u silnice na spasení.

Včera jsme po ránu vyrazili k Huka falls. Menší (deset metrů), ale s průtokem 400 tun vody za vteřinu jedny z nejzajímavějších na NZ. Psali v RG(Rough guide). Nejdřív to vypadalo jen jako hodně prudké peřeje, ale z jiného viewpointu už byl opravdu vidět i sráz. Vzpomněla jsem si na kajakáře, co znám. Myslím, že tohle už by se asi sjet nedalo.

Huka falls

Na poledne jsme přejeli k Aratiatia Rapids. Jsou to peřejky nebo katarakty(to není z mojí hlavy) dál po proudu na Waikato river. Bohužel na nich byla postavena elektrárna, takže většinu dne jsou úplně vyschlé, jen třikrát denně ve stejnou dobu zazní siréna, otevřou se stavidla a peřeje se nechají pro turisty 15minut plnit vodou. 

Aratiatia rapids před

Aratiatia rapids po 

Dopoledne Zet přišel email z Wellingtonu s instrukcemi, tak jsme strávili v podstatě většinu pondělního odpoledne v library šperkováním Zet CV. Dnes ráno poslal novou verzi pro košt také na nějakou zajímavou pozici v Aucklandu a telefonická reakce přišla asi za deset minut(!!!). Začínám na něj být pyšná anebo žárlím, to si ještě musím ujasnit:) 

Rotorua, kde jsou ty největší a nejzajímavější geotermální oblasti, je odtud cca 80km. Směrem na Auckland. Vzhledem k tomu, že jsme víceméně v srdci severního ostrova se teď ocitáme v krapet schizofrenní pozici, kdy každé vychýlení rovnováhy ze středu ostrova může rozhodnout, kde strávíme zbytek pobytu na NZ. Proto teď raději zůstáváme v Taupo, kde je nám zatím na neplacené kempsajtě hezky a počkáme si, co přijde za reakce z Aucklandu a z Welingtonu. Oba bychom asi raději k Aucklandu, protože se zdá, že tam bude i víc vyžití o víkendech. A já taky proto, že asi 130km severně od nás, směrem na Auckland ve městě Matamata stojí filmový Hobitín. Tam já prostě musím.

Den 40. (neděle 17.2.)

Dneska se nám dařilo. Po včerejšku jsme měli několik zásadních bodů k uspokojení našich biologických potřeb. Načerpat vodu, koupit chleba, vyprat a vykoupat se. Člověka v Praze ani nenapadne, kolik zábavy by se dalo o víkendu užít, kdyby bydlel v autě. 

náš pojízdný domeček po velkém prádle

Největší strach jsme měli o tu vodu, protože DOC s pitnou vodou bylo v nedohlednu. Tenhle úkol se nám podařilo splnit jako první hned z rána v Turangi. Pravda, napadlo mě, jaké nevýhody by mohlo mít načerpání vody z kohoutku ustícího půl metru od stojanu čerpací stanice. Ale to není nic, po čem by majitel posledních 200ml vody příliš pátral. Chleba se nám podařilo koupit ve stejné osadě a kam zajet vyprat nám nakonec stýček Google taky poradil. U laundromatu jsme vystřídali nějaký mladý, podle jejich vzájemné konverzace opět český pár. Chlapec vycházel z prádelny polonahý za současného dovlékání čerstvě vypraných spodků jako kdyby unikal z in flagranti schůzky. Docela jsme se tomu všichni čtyři bez výměny jediného českého slova zasmáli. Nevím čemu přesně se smáli ostatní, ale mě osobně pobavilo, že i my se Zet jsme šli v kalhotech takzvaně na ostříše. Všude je to prostě stejné. Pere se až po otočení posledních spodků.

Poslední bod dnešního plánu jsme splnili s vyznamenáním. Na jihu se koupalo v ledových řekách, ale tady jsme na severu. Rough guide se zase jednou po dlouhé době vyznamenal. V městě Taupo je termální park. Nevěděli jsme, co přesně si pod tím představit, ale šli jsme se podívat. Parkem protéká řeka Waikato river, normální studená řeka. Ale zároveň do jednoho jejího ramena vtéká termální pramen, hodně teplý pramen. Takže jsme si sedli přesně na soutok mezi dalších cca 30 lidí a obměnou vzdálenosti od termálního přítoku regulovali teplotu lázně. Jak se vody vzájemně setkávají, masíruje tam zadnici každou chvíli jiný proud. Chvíli ledová, chvíli až nepříjemně horká voda. Docela legranda.

thermal park v Taupo

Dnes noc v Taupo, opět zásluhou informací z Rough guide. Město Taupo totiž za svým okrajem zřídilo bezplatné legální tábořiště u řeky. Po dlouhé době tedy spíme mimo DOC sajtu. Po dlouhé době cítím vlídné gesto k turistům ze strany NZ. Asi obklad na včerejší rány. 

Den 38.-39. (pátek-sobota 15.-16.2.)

Ve čtvrtek jsme složili hlavy asi 30km od Wellingtonu v DOC Catchpool v Rimutaka Forest Park. DOC značka SC, scenic campsite. To znamená, že je vytuněnější než standardní. Sprcha, barbeque, fireplace a další vymoženosti za 10 NZD na osobu. Přijeli jsme do Wellingtonu kolem šesté večer, tak jsme chtěli původně investovat do Holiday Parku poblíž, ale potom co jsme zjistili, že chtějí za jeden van a dva lidi 45NZD, jsme se jim na to vykašlali. A jeli do vzdálenějšího, ale nejbližšího z DOC kempů. Večer jsme tam potkali německý pár kolem třicítky, který s námi ve čtvrtek stanoval i u Pictonu. Dali jsme se do řeči a nakonec povídali skoro do jedenácti. Potěšilo mě, že i Němcům z Frankfurtu přišlo 45NZD za Holiday Park moc a přesunuli se stejně jako my dál kolem zálivu až do DOC. Jen musím podotknout, že sympatičtější Němce jsem v životě nepotkala. Ne že bych jich znala víc než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky truhláře. Přesto mě mrzí, že už je asi jen těžko potkáme. Ona byla malá a při těle a smála se tak od srdce a nakažlivě, že nešlo nemít dobrou náladu.

Ráno jsme zase vyrazili do Wellingtonu. Já jsem se procházela po centru a Zet se potil na schůzce s HR (human resources). Když jsem ho viděla poprvé, zářil jako sluníčko, tak se mi ulevilo. Ještě po něm možná budou chtít poslat nějaké dokumenty a doplnit CV a v příštím týdnu se uvidí, jestli dojde i ke schůzce s potenciálním zákazníkem. Každopádně zdaleka nic není jisté.

Odpoledne jsme se vydali na cestu k Tongariro National Park. Pěkná štreka, ale je možné, že dlouho už cestovat nebudeme, tak jsme se rozhodli ji podniknout.

Noc v DOC Kaimanawa Road, zn.basic. V noci si tu stanující udělali oheň a jeden z nich hrál moc dobře na kytaru a zpíval, tak se mi to krásně usínalo s výhledem ze střešního okna na hvězdy.

Ráno jsme vyjeli s úmyslem jít Tongariro Alpine Crossing. Podle průvodce asi nejhezčí jednodenní track na celém NZ. Svět není dokonalý a track není kruhový a začíná jinde než končí. Mnoho soukromníků s dovozem z nejbližších vesnic tam a zase zpátky moc rádo pomůže. My jsme low budget až na krev, tak jsme se rozhodli, že necháme auto u silnice, protože jsou prý podle Rough Guide parkoviště u základních táborů tracku známé vykrádačkami (je na čase přestat číst Rough Guide z roku 2008, viz.dále). Dojdeme po štěrkovce Ketetahi Road (1km) k začátku tracku (16km / 750m převýšení) a to samé na konci po slepé a štěrkové Mangatepopo Road (6km) zpět k normální silnici. A k autu dojedeme stopem(cca 25km). Co se nestalo. Přijedeme ke štěrkovce Ketetahi Road. Tam závora a cedule: Dangerous. Road closed due to vulcanic activity. No jo, nevydali jsme se na Kokořín, že. 

Tak jedeme k druhé přístupové cestě Mangatepopo Road. Po cestě jsme se zastavili u "kanceláře" (dřevotřískové obydlí) soukromého dopravce k Tongariro Alpine Crossing. Zde jsme se dozvěděli, že track je sice z Mangatepopo Road přístupný, ale zhruba jen do poloviny. 

Tu druhou polovinu s velmi horkými prameny, s jezírky jejichž břehy hrají všemi odstíny zelené a jiným jezírkem s křišťálově průzračnou vodou, že ani křišťál nemůže být průzračnější. Tu druhou polovinu, kde poté co se občerstvíte se jistě také pokocháte skutečně skvostným výhledem na Lake Rotoaira a Lake Taupo. Tak přesně tuhle polovinu jsme nakonec neviděli.

Tongariro NP z vulkanicky klidné strany

Mt.Ngauruhoe

Mt.Ngauruhoue a pod ní South Crater

Teď se musím zastavit u pranýřování NZ přístupu ke svému přírodnímu bohatství. Dneska mě totiž celý odbor životního prostředí (DOC) pěkně namíchnul. Jak už bylo řečeno, k tracku vedou dvě slepé štěrkovky. Jedna(1km) je nyní uzavřená kvůli vulkanické činnosti a druhá, delší(6km) je přístupná. Ovšem za velmi komerčních podmínek. U vjezdu na tuto cestu stojí brána, hromada cedulí o přísném zákazu vjezdu a komando z DOC. Dovnitř se totiž dostanou jen autobusy a dodávky soukromých dopravců. Osobní automobil nesmí projít. Teď se podívejme na ceny soukromé dopravy. Od kanceláře Tongariro Alpine Crossing Shuttle, u které jsme se dnes zastavili pro bližší  informace, je to k začátku tracku přesně 23km. K tracku jede autobus naplněný, zpět ke kanceláři prázdný a podobně i odpoledne, když turisty vyzvedá. To je dohromady 92km, z nichž polovinu jede autobus prázdný. Za těchto 92 km, chce provozovatel 35NZD za osobu. Do autobusu se vecpe klasicky skoro 40 osob. Plná nádrž našeho dieselového vanu pro představu vyjde na cca 80NZD a ujedeme na ní cca 450km. Co z toho vyplývá? Že cca 2-3 pasažéři zaplatí benzín, pár jich zaplatí řidiče, amortizace autobusu je u prehistorických busů zanedbatelný nebo spíš fiktivní pojem a zbytek si mezi sebou asi mastí soukromník a DOC. Jinak si neumím zapálenost DOC borců pro věc silničních zátaras vysvětlit. Až mě napadlo, jak to asi na NZ z pohledu turitiky vypadalo před celou slavnou érou Pána prstenů. Až mě napadlo, jestli nakonec nebude strůjce NZ slávy taky stůjcem NZ pádu. 

Takže jsme nakonec zaparkovali auto u silnice a vydali se po té šest velmi dlouhým kilometrů dlouhé Mangatepopo štěrkovce k tracku. A nebyli jsme zdaleka sami. Po cestě jsem se snažila přijít na to, čím by mohlo zdejší přírodě pomoct, že se k tracku nepouští auta, ale pěší ano. Na nic jsem nepřišla. Šest kilometrů se rychle ujede, ale pomalu ujde. Po cestě žádný odpadkový koš, žádná kadibouda. Štěrkovka je to široká a místy dokonce vyasfaltovaná. Jsem přesvědčená o tom, že menší riziko je z hlediska znečištění okolí rychlý průjezd.

Odpoledne jsme se po štěrkovce zase vrátili. Našlapali jsme dohromady asi 24km a nejhorší krize na mě šly právě po cestě štěrkovkou zpět k autu. Projelo kolem nás přes 15 autobusů a na vyprahlé cestě se zvedal prach s každým závanem, natož při průjezdu busu. U vanu už jsme vypadali oba moc pěkně. Myslím tím zralí na jemnou archeologickou práci štětcem.

Noc opět v DOC Kaimanawa Road. Zjistili jsme, že posledních 10litrů vody, které jsme měli, mnou bylo omylem načerpáno z kohoutku "waste water"(odpadní voda) ještě v DOC Catchpool. Zakalenost a hnědavé sedimenty nás přesvědčily o tom, že brambory k večeři nebudou. Máme poslední půllitr vody. Do hygienického deníčku si po dnešku mohu zanést dosažení dalšího "levelu": mytí navlhčeným rohem ručníku: "done"(hotovo). Kéž by tím byla "bath-mission complete" a dál už by to s hygienou zajít nemohlo. Mě už napadá jen jedna horší možná varianta, a to je koupel ala pouštní hlodavec v písku.  

Den 35.-37. (úterý-čtrvtek 12.-14.2.)

Potom co jsme dojeli do Blenheimu se nám jaksi naše cesta po jižním ostrově a to, co jsme na ní chtěli vidět uzavřelo. Trochu jsme se poflakovali po Blenheimu a nějak tak přesně nevěděli co teď. Rozhodli jsme se začít pracovat na dalších plánech.

Oba máme nějakou představu o tom, jakou práci bychom tu rádi zastávali. Oba se shodnem na tom, že bychom nejdřív rádi zkusili štěstí pokud možno mimo areál jablečných sadů, vinic a cibulí. Takže Zet splodil anglické CV a cover letter a zkusil se poohlédnout po kontraktu v IT ve Wellingtonu. Zaprvé proto, že tam dnes trajektem míříme. Zadruhé proto, že do našeho případného návratu domů zbývají cca 3 měsíce a na kratší dobu by ho asi jentak nikde nevzali. Za třetí proto, že kdyby takovou práci získal, rozhodně tím vydělá víc peněz než na polích. Zde musím vyzdvihnout své zásluhy, protože bez nich by ještě neměl ani nadpis Curiculum vitae:). 

Co se nestalo. Včera poslal první CV a hned kolem šesté večer volal personalista z Wellingtonu, že by se s ním rád setkal. Jen to už je pro nás skvělá zpráva, protože jsme se z mnoha stran setkali s informacemi, že se člověku se zpětnou vazbou mnohdy poštěstí až po 70ti CV a více. Uvidíme, co se v pátek dozví.

Dnes nás čeká ferry do Welingtonu. Při troše štěstí prý uvidíme delfíny. Tak se na to těším.

Den 34. (pondělí 11.2.)

Ranní ptáče dál doskáče. Dneska se nám to krásně potvrdilo. Z DOC jsme vyráželi už po šesté hodině ranní a už ve dvě hodiny píšu deník, protože se mi beztak dneska nic skvělejšího nemůže stát a večer bych beztak psala jen o tom jednom. Vraceli jsme se z DOC do Kaikoury, protože jsme měli v plánu procházku po Kaikoura Peninsula. Jeli jsme proti vycházejícímu slunci a nebylo lautr nic vidět. V tom jsem se lekla, že máme u předního kola psa, tak to Zdenál zašlápl. Ale on to nebyl pes…:)

Kam se na to hrabe sledování seal colonies ze skály. A asi o tři vteřiny na to jsem se otočila a za mnou už zastavoval auto pán z DOC…

Prostě lahoda. Dnes přejezd do Blenheim a noc v DOC Robin Hood Bay, zn. basic. 

Den 31.-33. (pátek-neděle 8.-10.2.)

V pátek ráno jsme vystřelili z Lake Ianthe a zastavili se až v Hokitika. Malé měsečko s otevřenou přátelskou knihovnou. Dodělat resty mi zabralo skoro celé dopoledne. Z. už začal pokukovat po pracích. Potom jsme vyjeli na Pancake Rocks. Docela dost zajímavé pískovcové útvary, které opravdu vypadají jako palačinky nebo tenoukaté placáčky naskládané do bizarních útvarů.

 

 Opět přišlo na přetřes téma, kde přespat. DOC zase zapomněli pár set kilometrů zasadit nějakou kempsajtu do své "great" sítě. Dalo by se tam klidně ještě den procházet, ale nechtělo se nám platit peníze za komerční kemp (nesmyslně drahé, cca přes pětistovku Kč na noc) a na spaní na čenoru jsme zase měkkí, takže jsme vyrazili do Arthur's Passu, kde se to DOC zase hemží a není to zas až tak daleko. Krom toho to má být malebný průsmyk skrz Jižní Alpy z Greymouth do ChCh. Malebný docela i byl, ale jvíc nás zaujalo setkání s "kea". Je to horský papoušek a opravdu jako papoušek vypadá. jen trochu "vyžranej" a s vizáží, jak kdyby zrovna prolítl křovím. Potkali jsme ho na vyhlídce v průsmyku. Balancoval zrovna při chůzi zábradlí. Nakláněl se přitom zleva doprava a vykopával nožičky jak společensky unavený námořník nad ránem. Měl nepraticky dlouhé drápky, až to vypadalo, že o ně zakopává a při každém zakopnutí ho z těžiště odfoukne vítr. A ten tam teda doopravdy foukal. Strašně zvesela se jsme tím bavili dokud nepřeletěl na náš van. Nějaký místňák nám řekl, ať si ho odženeme,protože se kea rád baví ohlodáváním jakékoliv kaučukoviny a drobnými loupežemi.
Koneckonců na idnes.cz jsem narazila na ilustrativní příběh:
http://cestovani.idnes.cz/papousek-ukradl-turistovi-tisic-dolaru-f0l-/kolem-sveta.aspx?c=A130205_141313_kolem-sveta_tom

Páteční noc v DOC Avalanche Creek Shelter, zn.standard. Ráno jsme se vydali k 130m vysokému vodopádu Devils Punchbowl Falls. 

Pak jsme dělali zastávky kolem Arthurs Passu. Nejlepší Kura Tawhiti / Castle Hill Scenic Reserve. V průvodci to přirovnávali ke Stonehenge. Mírně kopcovitá travinatá krajina posetá pískovcovými balvany. Stonehenge to moc nepřipomíná, protože jsou kameny rozsypané opravdu nahodile a nevytváří ani vzdáleně žádný obrazec. Spíš ta myšlenka, kde se na té planině mohlo toliko šutráků vzít? 

Sobotní noc v DOC Wooded Gully, zn. standard. V noci jsem jednou byla nucená jít na malou a hezčí zářivější hvězdné nebe jsem asi ještě neviděla. Docela mě zamrzelo, že jsem si nakonec nevzala malou mapku hvězdné oblohy. Ačkoliv se na tomhle poli ani zbla nevyznám, líbí se mi představa, že koukám do úplně jiné části vesmíru než doma. Škoda, že nemáme zrcadlovku a nemohli jsme to vyfotit.

V neděli brzy ráno jsme vyrazili zpátky do ChCh a okruh jižní částí jižního ostrova se uzavřel. Dopoledne jsme strávili v bazénu v Jellie Parku. Dopřáli jsme si po 14 dnech člověčí sprchu a nechali si vytřást zadnice v teplém whirpoolu. Zrovna se tu konaly nějaké plavecké závody, tak jsme koukali jak to kiwi mládeži jde. Jedna holka mě zaujala, protože měla ve svých max 17 letech (poněvadž to byly závody mládežnické) už tři kérky, jeden tunel v uchu a piercing v dolním rtu. Jedno z těch tetování byla lebka s cylindrem a rudou růží v zubech. Zaujetím tou tetováží teď ani nevím na jaké partii těla byla. S tetováními všeobecně to kiwáci berou vážně. Přijde mi, že se tu tetuje daleko víc než v ČR, a to si nemyslím, že by se v ČR tetovalo málo. Problém je, že mi taky přijde, že jsou kiwáci daleko "vycpanější" než Češi, obzvlášť holky. Docela humorně se dá potom tipovat, kdy si kdo dal svoji kérku vypálit. Kérky se "stretchovým" efektem (ty nadbytečnými kaloriemi potrhané) jsou hříchy mládí. Nejlíp nějaký ornament vinoucí se pod pupíkem, kolem hrudníku až k pupíku nebo hezky vyvedená kotva na rameni. Za pár let se přerušovaně vinou jako telegram po nově vykynutých tvarech. Úplně nejkurioznější zástupkyni této skupiny jsem viděla v Invercargillu u Burger Kinga, symbolicky. Na levém ňadru, asi nad srdcem, měla vypáleno: STEVE. Bylo jí tak sedmnáct. Do druhé skupiny patří už strategičtěji promyšlenější zákroky. Malý symbol na kotníku nebo na bedrech. Většinou ho mívají třicátníci až padesátníci. Můj vztah k tetováním návštěvou NZ utrpěl. Pořád asi platí, že jestli budu mít někdy tetování, bude to miniaturní seznam nákupu na předloktí, zakončený nápisem: vyzvednout děti ze školky. U toho by alespoň s narůstající krátkozrakostí "stretchový" efekt nabyl praktičnosti.

Dnes noc v DOC Puhi Puhi, zn.standard u Kaikoury. Kaikoura je malé městečko, odkud se vyjíždí sledovat různí kytovci, tuleni a delfíni. Zajímavé pro mě je, že Kaikoura znamená v maorštině kai - jídlo, koura - rak. Dávný maorský cestovatel mu ho dal, protože si tu při své cestě nalovil raky. Takže kdyby někdy někdo překládal název Rakovníka do maorštiny, možná by mohl použít Kaikouru. 

Den 30. (čtvrtek 7.2.)

Jen co jsem včera dopsala deník, stala se nám krásná ilustrativní příhoda. Musím ale začít odjinud. Lítají tady malé černé miniatury našich much, které se jmenují sandflies alias "Dracula of West Coast". Je jich tady mraky a náš přípravek dovežený z ČR testovaný v extrémních podmínkách záplavových oblastí lužních lesů je pro ně životabudič. Jejich štípnutí zatraceně hodně svědí. Apetit mají celý den, ale obzvlášť kolem podvečera, tedy když přijíždíme do kempu. Protože už nejsme blbí, tak se celý den snažíme otevírat dveře vanu na co možná nejkratší dobu, aby se tak expozice náletům těch mrch minimalizovala. Dost to připomíná vyjímání zásob z lednice, která je kaput uprostřed parného léta. Jednou rukou otevírám dveře, druhou intuituivně lovím předměty a třetí rukou bych strašně ráda zabíjela. Myslím, že po dnešním vystříkání auta NZ verzí Biolitu mi možná i ta ruka naroste. To vše za vzájemného povzbuzování vulgarisy, že už to tomu druhému dlouho trvá a proč, že jsou ponožky v potravním sektoru. Takže nejčastěji takhle při večeru sedíme ve vanu, večeříme, škrabeme si štípance a besedujeme, jak je možné, že ostatní mají vany dokořán a sedí na trávě. Nyní se dostávám k včerejší příhodě. Jak sedíme v tom autě, a protože je tady léto, tak se v něm nedá moc dýchat. Abychom si přilepšili, tak si občas necháme to vakuum pročísnout ventilátorem. Takže se pootočí klíčkem, ale ne do té míry, že by naskočil motor a zapne se fukar. Do včerejška nám to vycházelo, ale včera jsme nejspíš nechali zapnutou i klimatizaci. Maximálně ale 20 minut, víc určitě ne. Pak Zet napadlo (zajímalo by mě proč ho to napadlo, protože dřív jsme to nedělali), že zkusí, jestli je vše ok. A auto ani neblaflo.Bylo nám řečeno, že baterie je v prosinci vyměňovaná a musím říct, že tomu pořád věřím. Nevím, jak je to možné, když denně najezdíme skoro 100 km, ale baterie se prostě vybila. Hned jsem si vzpomněla na ty nešťastníky u Lake Gunn na Milford Rd. Na náš dolarový účet. Na to kolikrát jsme chtěli zkusit freedom camping někde u cesty na černo. "Domů, do Čech, do Prahy, do Podolí, do lékárny, doprdele mně bylo smutno"... Startovací kabely nevlastníme.

Měli jsme nakonec docela "Glücka". Hned druhý tázaný je měl a po pár minutách nácucu od sousedů už se auto chytlo. Dali jsme si hned okružní 15 km jízdu pro blaho naší autobaterie.

Ráno jsme vstali ještě před sedmou, protože jsme byli zfanatizovaní ohlášeným brzkým odjezdem majitelky startovacích kabelů. Ani jsme si oči nepromnuli a už jsme seděli na předních sedadlech a s napoprvé nastarovaným motorem radši ujížděli k Fox Glacieru. Mělo to svoje výhody, protože před osmou ještě normální turista mlátí špačky, takže jsme si užili krásný osamocený viewpoint na Fox Glacier. Spolu s Franz Josef Glacier, který je půl hodinky od Foxu dva největší ledovce NZ. Jediné, co kalilo zážitek, byla oblačnost, která nám kryla ve výhledu Mt.Tasman a Aoraki Mt.Cook, u které jsme byli cca před týdnem. Kdyby někomu vrtalo hlavou, proč se ledovec na NZ jmenuje Franz Josef, tak jako mně, tak je to kvůli tomu, že tudy v polovině 19. století bádal jakýsi R-U občan, Julius von Haast, který ve vší skromnosti obdařil nejdřív svým jménem nedaleký průsmyk, kterým ale prošel až po jeho objeviteli, který asi nebyl z R-U. No a když došel k ledovci, který se jmenoval Victoria, tak si řekl, že odteď je to Franz Josef. Ještě že tudy nešel o pár let později nějaký stejně vykutálený stoupenec ultrapravice.

Fox Glacier z vyhlídky

Čelo Fox Glacier

Franz Josef Glacier

DOC Lake Ianthe

Dnes noc v DOC Lake Ianthe/Matahi, zn. standard. Vedle stanující kolaři si mysleli, že jsme ze Švýcarska. Podezírám je, že kvůli Zdenálovu švýcarskému nožíku. Včerejší kempaři nás zase měli za Italy. To mě rozesmálo. To už jsem lepší Švýcarka. Obě skupiny, ta včerejší i dnešní, jsou z Nizozemska a o obou jsme si mysleli, že jsou seveřani odněkud od Baltu. 

Přijde mi vlastně vtipné, že se tu všichni baví tím samým. Nejdřív odhadují odkud asi jste a potom se na to "by the way" přeptají. Ale Němců je tu nejvíc a poznají je snad všichni, ti jsou mimo "hru".

P.S. asi jsem Zdenála definitivně naučila pivnímu moku. Dnes při nákupu zamítl koupi o dolar dražších jablek než obvykle a za pět minut přitáhl s dvanácti packem piv za 24 NZD. Nejdřív jsem to schválila, ale za chvilku mi došla ta ironie, tak jsem piva zatrhla a poslala ho zpátky pro jablka. Vrátil se s 12 packem piv za 16 NZD a pytlem jablek.  

Den 28.- 29. (úterý,středa 5.- 6.2.)

Včera v noci byla pěkná kosa (!!). Však jsme se oba nejednou probudili zimou. A to jsem byla pěkně zalarvená. Nechápu jak to přežili kempeři ve stanech. Brzy ráno jsme vyrazili do Wanaky, obloha zase vymetená. Wanaka je malé městečko u stejnojmenného jezera stojící na okraji Mt. Aspiring National Park. Hned po příjezdu jsme šli krátký výšlap na cca 550 m vysoký Mt. Iron nad městem, odkud měl být skvělý výhled. Mně zas tak skvělý nepřišel, protože byly povětšinou vidět střechy domů. Tak jsme kolem poledního zajeli do infacentra, najít si lepší zábavu. K Rob Roy's Glacier, který všichni chválí, se nám moc nechtělo, protože by to bylo zase něco přes hodinu jízdy po štěrkovce tam a zase zpátky. Zvítězil Roy's Peak, 1578 m, 8 km za městem. Parkoviště bylo ve výšce cca 300 m nad mořem, ale to jsme si všimli podle vrstevnic na mapce až po návratu. Ne, že bychom si před začátkem výstupu nevšimli, že je to docela vysoko ten vrchol, ale zdál se vlastně tak blízko… vzdušnou čarou. Co jinak s načatým odpolednem, tak jsme šli, ne. Estimated time cesty na vrchol byl udáván na 2-3 hodiny. 

Po hodině cesty, a čas si sleduju, protože podle něj určuju, jak dlouho ještě budu trpět (nebo jestli už jsme něco nepřešli či neobešli), jsem se snad poprvé podívala nad sebe. Docela mě překvapilo, že na ten vrchol, který se zdá jen o trochu blíž než od parkoviště, můžu dojít už za necelou hodinku. To jsem ještě věřila na rentiéry, pro který ten čas udávají. Po další půl hodině cesty s jazykem na vestě jsem narazila na holčinu, která vycházela o pár minut dřív než my, jak se baví s nějakými sestupujícími šťastlivkami o tom, kolik ještě zbývá. Když se na ní jedna tak soucitně koukla a řekla, že hodinku a půl móóžná trošičku dýl, tak se mi chvíli chtělo brečet. Radši jsem je rychle obešla. Šlapák to byl jako blázen. To už jsem měla Z. tak o jednu až dvě zatáčky klikatící se cesty za sebou. Začaly mě bolet paty od bot, tak jsem se rozhodla zastavit až nakonci, protože kdybych čekala až mě dojde, tak by mě už nezvedl. Přišlo mi neuvěřitelné, že tam ještě toho dne dojdem, protože vrchol se prostě vzdaloval! Měla jsem chuť se na to fakt vykašlat.

Pak se mi pravděpodobně mysl na pár set výškových metrů zamlžila a vzpomínám si už jen, že po dvou hodinách cesty se vrchol zdál být mnohem blíž. A přesně po dvou a půl hodině jsem vrcholu dosáhla. Zet vyvrcholil asi o pět minut později. 

Sestup mě osobně bolel oproti výstupu víc, za to místo pat mě bolely prsty. Celá tahle sranda nám trvala 4,5 hodiny. Snad mi nikdo nevyčte, že na deník jsem si po večeři už ani nevzpomněla. 

Ráno nás ale překvapivě žádného nic moc nebolelo. Podle průvodce jsem, opět dodatečně, zjistila, že jsme včera prokázali good level of fitness a řadíme se mezi sportovně založené turisty. Juchů (sarkasmus).

Dnes přejezd k blízkosti ledovců Fox a Franz Josef, na které se chceme vyspat. DOC Lake Paringa, zn. standard. Po cestě jen pár hop off hop on zastávek na "japonský styl", tzn. úsměv cvak a jedem, které nebyly dál jak na dohledovou vzdálenost od auta. V autě jsme ještě zvažovali, že ledovce o dva dny odložíme kvůli první části Copland tracku, která vede k termálním pramenům. Potom jsem v průvodci zřela větu: Pokud se rozhodnete k chůzi po zmíněné cestě, měli byste velmi dobře ovládat cepín a pohyb s mačkami na nohou. Náš zítřejší plán se sám vyjasnil. 

Den 27. (pondělí 4.2.)

V pondělí ráno jsme se probudili do pěkného slejváku. Tak jsme zapnuli spacáky a chvíli ještě odpočívali uvnitř vanu. Když už nás to nebavilo a déšť se neměl ke konci, tak jsme se rozhodli, že strávíme den v Queenstown v knihovně. Městské knihovny tu mívají ve zvyku mít free wifi a nikdo se Vás při vstupu na nic neptá. Protože se takové zprávy mezi low-cost cestovateli rychle šíří, tak jsou jich knihovny plné. Podobně, ústní lidovou slovesností, se šíří plno vychytávek. Např., že pokud se už kvůli zimě vážně nedá koupat na divoko, stačí zajít do městského bazénu, který mívá každý městys. Neznamená to, že se pustí "mastný voko" přímo v bazénu, ale za snížené vstupné cca 2NZD člověka pustí pouze do sprch. Nebo, že pokud chcete zkusit tzv. freedom camping, zeptáte se na infocentru po rybářských mapkách a podle nich sjedete ze silnice na cestičku k řece a tam přespíte. Ovšem nelegálně s hrozbou pokuty 200NZD. Na tuto variantu jsme zatím gule neměli. Babských rad se tu šíří plno.

Tak jsme vyrazili do Queenstown. Pravda, že v průvodci psali, že je to asi nejkomerčnější město jižního ostrova. Točilo se tu v okolí plno scén do Pána prstenů, je tu lyžařské středisko a ráj pro extremní sporty- bungee, jet boating atd. Průvodcovské zvěsti o QT se vyplnily. Parkovat se nikde bez placení nedalo a když jsme v hustém dešti konečně našli knihovnu, zjistili jsme, že wifi je v ní docela draze placená. Protože byla mlha a ten déšť vážně neustával, tak jsme se poflakovali po knihkupectvích až jsme se rozhodli najíst v McDonalds a vytěžit jejich wifi. Ačkoliv jsme postupně získali tři půlhodinové vouchery, strávila jsem na internetu asi 15 minut, protože se mi wifi dvakrát po pár minutách nenávratně odpojila. Zvyk časově neomezených bezplatných wifi v mnoha kavárnách v ČR  mi tu opravdu chybí. Aktualizovat deník je občas oříšek. 

Den 25.- 26. (sobota, neděle 2.2.- 3.2.)

Noc u Lake Gunn byla sladká. Ani jednou mě neprobudil komár. Až kolem sedmé ranní mě probudil kolega, který asi deset minut túroval svůj van ve snaze ho nastartovat. Po asi čtvrt hodině, kdy už i já věděla, že s jeho motorem asi není vše ok, se rozhodl to řešit jinak. Naštěstí někdo z ostatních osadníků autům rozumněl a měl dokonce startovací kabely, takže dal kolegovi cucnout.

Tak jsme hned po ránu vyjeli směr Milford sound(MS). Jako všude tady na jihu byla po ránu pěkná mlha. Tahle byla ale opravdu pěkná, tak jsme několikrát museli zastavit a fotit. Kolem deváté už jsme vjížděli do Milford Sound. Zajímavé je, že MS spojuje se zbytkem civilizace jediná silnice dlouhá 119 km, vedoucí do Te Anau. Každý den v sedm hodin se uzavírá tunel asi 20 km od MS a ještě několik bran před ním směrem k Te Anau. V podstatě kdo se tu zapomene po půl sedmé už nemá šanci se odtud dostat, to samé platí o vjezdu do MS. Tyhle dva poznatky mě přivedli k tomu, že jsem vlastně moc netušila co od MS čekat. Logicky to nemůže být normální vesnice v horách, protože by se odtud nedalo jezdit pracovat. 119 km tam a 119 km zpět, do sedmi doma, to nelze. Tak jsem si radši nepředstavovala nic. Ve výsledku je MS pár parkovišť, info centrum, pár domečků v kterých pravděpodobně bydlí pracující ve zdejších službách, malé letiště odkud se dají za šílené peníze podniknout okružní lety a malý přístav pro okružní plavby. MS znám opět z dřívěji z fotek a když jsem tam vylezla z auta, tak mě první pohled zklamal. Voda z fjordu byla dost ustoupená a z pohledu od parkoviště to vypadalo spíš trochu jako mlata nebo nějaké brouzdaliště či mokřad. Ok, ty tři vysoké až impozantní hory tam zůstaly, ale v tom bahnu se prostě zrcadlit nemůžou. Genius loci nezafungoval. Šli jsme se tedy projít po "pobřežní" walkwayi. Kde mi bylo učiněno další setkání. Já bych ho přehlédla, ale Z. říkal, že je to kiwi. Legendární NZ kiwi. Měla jsem strašnou radost, že ho vidím, ale zase mi blesklo hlavou, že jsem si ho představovala jiného. Ale nikdy jsem ho blíž nezkoumala, takže šlo jen o mou představu z veškerých log s kiwi, kterých je na NZ požehnaně. Snad každý podnik první ve svém oboru má ve značce kiwiho. Kiwi bank, s kiwi se dělají epic travel, kiwi rozváží poštu, kiwi pronajímá auta, kiwi je maskotem trademe.co.nz, přes které jsme sháněli auto atd atd. Až mi došlo, že jsem si toho kiwiho představovala chundelatějšího a s kožíškem (snad ne podvědomě kvůli všudypřítomným kiwi plyšovým suvenýrům, to už bych se sama sobě musela zasmát). No je to prostě malá hnědá slepice s delším zobákem a bez křídel. Nevím proč, ale překvapilo mě, že nedobíhají za těžištěm. V představě mi běžel v předklonu, protože nemá křídla. Ale stejně se mi líbili a bavili mě.
Oprava z 8.2. : Kiwi to teda nebyl. Asi vážně nějaká slepice.

Pak jsme zašli do infocentra a Z. začal pokukovat po plavbách na fjordu. Mně to přišlo nebackpackrovsky drahé (85 NZD/osobu), ale Z. se to hodně líbilo. Pak jsem si vzpomněla na slova jednoho kamaráda, že si raději odváží z dovolených zážitky nežli poznatky z muzeí apod. Tak jsme do té plavby šli. A myslím, že jsme byli oba dva nadšení a štěstím bez sebe a veškeré včerejší škorpení bylo pryč. Dva a čtvrt hodiny trvající plavba nás zavezla až k ústí fjordu do moře, kde jsme překonávali vlny a při stoji na přídi z toho byla neskutečně skvělá houpačka. Kapitán udělal několik zastávek. Jednu u stěny fjordu, to abychom se koukli na jeho strukturu a strmost. Potom nás zavezl až k vodopádu, že to všechny z paluby vyhnalo do kajuty a nejlepší zastávka byla u odpočívadla tuleňů. Hejno tuleňů se zase líně vyhřívalo na kameni nízko nad vodou, ale tentokrát jsme je viděli tak na pět metrů. Zdálo se, že je ani nerušíme. Pár se jich na nás ospale otočilo, někteří se převalili na druhý bok, ale rozhodně se žádný neměl k útěku. Zážitek neskutečný a myslím, že díky němu budu na MS vzpomínat úplně jinak než kdybychom ho nepodnikli. Ještě tak moct jít Milford track a bylo by to dokonalé.

Odpoledne jsme šli výšlap k Lake Marian a Marian falls. Marian falls nádherný. Zase neskutečně čistá voda. Takže jsme si řekli, že se nám z takové vody nemůže nic stát a nabrali vodu do lahve. Uprostřed parného dne taková ledová voda bodla.

Noc v DOC Deer flat, zn. standard, stále ještě na Milford road. Kempem teče potok s jak jinak než průzračně čistou a stejně ledovou vodou, takže zase přibyl jeden zářez do videotéky zálesácké hygieny, tentokrát featuring Zdenál v hlavní roli krátkometrážního dokumentu Třímilimetrová teplota vody.

V neděli vcelku nezáživný přejezd z Te Anau do Queenstown. V Te Anau jsme udělali malou technickou zastávku a použili místní prádelnu jménem Laundrette. Líbí se mi ta kultura veřejného praní. To u nás není představitelné. Týká se to i praček samotných. Tady je to strašně veliká neforemná bedna, z které je čitelné, že na ní má každý buď vlastní budovu za domem (stejně i David z Aucklandu), celý sklep nebo místnost. V ČR jsou to oproti NZ gracilní skoro designové kousky. Taky že má pračku většina české populace vmáčklou mezi vanu a umyvadlo v koupelně. Prací cyklus ve veřejné prádelně trval 25 minut, světe div se, prádlo se vypralo a některé kousky i příjemně voněly. Barvy zůstaly zachovány a to jsme teda při výběru odstínů do várky dost přimhouřili oči. Poznatek pro příští výpravy: spodní prádlo i oblečení si balit ve shodné barvě. Je škoda nechat protočit 40 litrů vody kvůli růžovým ponožkám Zdenála. Ne samozřejmě si dělám legraci, je to starorůžová. Se sušiškou už to bylo horší, pro příště víme, že lépe je prádlo vyprat za slunného dopoledne a potom věci vysušit na palubní desce. Mimochodem se tady takto bezpečně pozná povoz backpackera.

Noc v DOC Moke Lake, zn. standard. Moc hezká sajta v kopcích nad Queenstownem obehnaná ovcemi a koni. V podvečer první osvěžující deštík, první vůbec od Christchurch.

Vážně se mi začíná líbit představa koupě podobného vanu v ČR a procestovat tak o víkendech republiku. Na letní festivaly jedinečné. Přidá se někdo? 

Den 23.-24. (čtvrtek, pátek 31.1.-1.2.)

Včera jsme vyrazili od Owaky přes Invercargill k Lake Manauwi, kde je DOC, značka basic. Lake Manauwi už je nějakých 50km od Te Anau, kde začíná jedno z nejzajímavějších míst NZ, Fiordland. Počasí zase, že by jeden padl. Po cestě jsme koukli na Curio Bay a Petrified forest. Ten mě nějak minul, protože jsem čekala úplně něco jiného. Naivně jsem si malovala nějaký plnohodnotný les zalitý do jantaru či co. Ve skutečnosti to spíš vypadalo jako kamenité pobřeží, zblízka pak šlo rozeznat pár padlých klád, které byly jako z kamene. Samozřejmě pro lyrické osoby je cenná právě představa, že stojí u něčeho co je tisíce let staré…teď když píšu to tisíce, tak mi to možná taky dochází. 

Petrified forest

V DOC jsme zase narazili na nějaké Čechy. Mě už to přestává připadat vtipný, tak jsem se nedružila, ale Z. šel vyzvídat nějaké informace. Přišel s nepěknými informacemi, protože ta dvojice právě včera Keplera dokončila, a byli hodně zklamaní. "60 kiláků vo lese" téměř až do konce jejich vlastními slovy. Ale lesem těch 60 kilometrů šli, tak jím parafrázuju. Takže jsme náš great-trackový plán zase přehodnotili a vsadili jsme místo toho na jednodenní tracky.

Noc byla naprosto tragická, protože se blízkostí jezera znásobila přítomnost komárů, a tak se nedalo vůbec spát.

Dnes ráno přejezd do Te Anau, návštěva infocentra, kde jsem nafotila nějaké doporučované trasy a hned odpoledne jsme si jednu dali. Z Te Anau je to do Milford Sound (MS) ještě slušných 119 km. K The Divide, odkud začínal náš dnešní výstup na Key Summit, jsme dorazili až před jednou hodinou, a protože se silnice u MS v 7 p.m. zavírá, tak si MS necháváme na zítřek. Výstup na Key Summit je první nebo závěrečnou částí Routebourne Track, dalšího z šesti Great Tracků. Počasí vyšlo skvěle a tak turistů bylo na trase jak slimáků po dešti. 

Key Summit

Na večer jsem pokračovala ve své serii přírodních koupelí a po včerejším Lake Manauwi jsem si dnes dala pár temp v Lake Gunn (spíme v DOC Lake Gunn, zn. standard). Voda průzračně čistá a ledová. Osvěžující zážitek. Jinak se od včerejška začínám bát, že se ponorkou sežereme. Vzájemně si lezeme solidně na nervy, dneska jsme šli na Key Summit v rozestupu jedné až dvou vrstevnic:). Jo, a Zdenál mi poprvé v životě řekl, ať se jdu bodnout. No já jsem se nenechala zahanbit, tak jsem ho taky poslala na ono místo, opakovaně a pak jsem se ho snažila vyřídit pohledem. Ono nám asi dost leze na nerv, že se teď muselo denně ujet šílených kilometrů a pak nás pár dní nenechali vyspat komáři. Jak tenhle příběh ještě dopadne...