Týden 16. (pondělí 29.4., středa 1.5.)

V sobotu jsme vylezli na Skytower, nejvyšší budovu (spíš věž) na NZ. 328 metrů pokud připustím, že anténa by se měla počítat. Hned jak jsme vyšli z výtahu, tak za oknem proletěla padající osoba doprovázená povzdechem obecenstva. No, já nevím, skyjump je sice zajímavá věc, ale nikdy nevíš, co se může po… Krom toho je to pekelně drahé, ačkoliv zavádí zimní slevu 2v1, takže za jednu cenu si skočí dva dospělci. 

Victoria street směřující k Albert Parku

Aotea square
vpravo v pozadí Mt.Eden

Odpoledne jsme si ještě střihli vodní dýmku v koloniálu nějakého Araba v centru města. Vodní dýmky a čajovny se tu vůbec nedají vygooglit. Nevím, jestli to znamená, že tady prostě nejsou nebo jestli jsou tak undergroundové, že na internet pečou. Nutno dodat, že tak dobrou vodnici jsme už dlouho neměli. Ještě ten čaj k tomu chyběl.

Jinak se v pátek Zet vrátil cestovní pas s přiděleným pracovním vízem. Tak už zase můžeme nakupovat pívo v supermarketu společně, aniž bychom u kas dělali, že se neznáme, a taky už Zet zase může chodit do barů. 

V pondělí po dopsání předchozí řádky jsem jela pro Zet, abychom se spolu naobědvali. Vycouvala jsem z dvorku, vše ok, projedu první roundabout alias kruhový objezd, vše v cajku. Vjíždím do druhého roundaboutu, a že jsem to trošku přepálila s rychlostí, tak si chci přibrzdit….a hle! Prošlápla jsem brzdu a reakce asi taková, jako když brzdí Fred Flinstone patami o asfalt. Trošičku jsem se zapotila, ale roundabout jsem projela, sice méně "round" a více "straight" než by asi bylo zamýšleno, ale přeci. Následuje hladká rovinka podél místní elementary school. V její půli je přechod, u kterého kolem oběda občas drží školáci stráž a používají k tomu takové kartonové závory. Už jsem se viděla jak se jimi prorážím a spurtuji si do cíle své cesty pro vavřínový věnec alias klepeta zákona. Naštěstí je to rovinka zlehka do kopce a auto začalo zpomalovat. Stát se mi to cestou do práce z Albany do údolního Browns Bay, tak už tenhle zápis píšu jako moták.

Nabrala jsem Zet v práci, která je naštěstí asi 500m od našeho podnájmu a jeli jsme rovnou rychlostí 30km/h nedaleko za mým starým polským známým automechanikem. 

Nebudu dlouze popisovat, co všechno jsem se zase v rámci motoru, brzdné kapaliny a  brzdných hadiček dozvěděla. Důležité je, že jsme zase byli "lucky", koštovalo to "jen" 150NZD a bylo to opravené v pět odoledne. 

Co mě ale zarazilo bylo, že se mě automechanik napůl žertem ptal, jestli nemám nějaké nepřátele. Připadala jsem si jako v americkém konspiračním bijáku. Ptám se ho proč. Tak, že prý byl problém způsoben prasklou "break hose" tzn. brzdnou hadičkou. Ale že ta nevypadala celkově ve špatném stavu. Ptám se, jestli by to mohl udělat kocour. Řekl, že už viděl jak to vypadá, když hadici přehryže krysa, ale tohle prý vypadá jako naříznutí. 

Je pravda, že když se kouknu do záznamu z prohlídky u VTNZ před měsícem, tak položka brzdy prošla bez jakéhokoliv upozornění. A pod auto se tam opravdu koukají. 

Je pravda, že když se kouknu na tu hadičku (,kterou jsem si ze zvědavosti vzala), tak nevypadá zpuchřele.

Je pravda, že nám David v lednu říkal, že na NZ se občas pro legraci demolují osaměle stojící campervany. Tak mě napadlo, že snad jedině na parkovišti u Speakers Corneru by si někdo mohl pro srandu říznout do auta s lůžkovou úpravou, jasně patřícího backpackerům.

 Ale stejně se mi to moc nezdá. 

Týden 14. (úterý 16.4.)

Náš nový spolubydlící je pako. Studuje sice komunikaci, potažmo prý žurnalistiku, na pozdrav z něj lze ale vytáhnout jen něco mezi "ha" a "eh". Nedá se to nazvat slabikou, protože se to spíš blíží zachrčení. Kdyby na tom člověk nelpěl, myslím, že by mu vyhovovalo předstírat, že každý žijeme v jiné dimenzi a navzájem se nevidíme. Je to podivín. 

Svůj pokojíček si před námi pilně zamyká. Nedej bůh, aby se šel vyčurat a nevzal si s sebou klíčky. Ve výsledku se potom déle pere se zapečeťováním dveří nežli se samotnou potřebou. Největší švanda je, když se zavře v koupelně, vzpomene si, že nezamknul, a tak celou potřebu přeruší, aby hodil "voko", jestli už mu náhodou něco nestěhujeme, a vrátí se pro klíče. V koupelně zásadně nic nenechává. Když se jde pravidelně obden ráno zabalený do osušky umýt, nese si kromě klíčů také sprchový gel. Zajímavé je pozorovat, jak se vyrovnává s úkolem vyjít a vejít do pokoje tak, aby nám přitom byl poskytnut průhled dovnitř na co možná nejkratší dobu, v co možná nejužším výřezu. Dveřmi proklouzává jako lasička. 

Onehdy večer měl potíž se světlem. Seděla jsem sama v obýváku u notebooku a Zet ležel v posteli. David nejdřív vypálil z pokoje, zarazil se mezi dveřmi a obdařil mě tak prvním delším pohledem do útrob své jizby, která byla ale bezpečně zahalená tmou. Potom udělal pár nervózních koleček před dveřmi a vrátil se dovnitř. Přivřel trochu dveře a zacvakal spínačem světla. Dostatečně-krát opakovaně tak, aby uvedl charakter svého problému. Začínám už v něm číst, tak jsem hned v online slovníku ověřila, jak se řekne žárovka anglicky, abych byla připravená na další dějství. Vešel do obýváku, kde byla btw. zapnutá TV, a řekl, že jen něco zkusí. Zmáčkl spínač a "voila", světlo svítilo. Potom následovalo opět několik rituálních koleček kolem ohniska problému, až se rozhodl problém pojmenovat. "Do you have a spare light bulb?". To vše vtěsnal do né více než čtyř slabik. Tak jsem ho trumfla svojí jednoslabičnou "No" odpovědí. Potom se beze slova převlékl a po zamknutí dveří zmizel venku pod rouškou dubnového soumraku. Nevím, kam šel v téhle vilkové oblasti žárovku shánět. Jediné, co vím je, že překvapivě nemá auto a k nejbližšímu nákupáku to bude dobře hodinová procházka. Ten večer už jsme ho neslyšeli přijít. Druhý den přestalo svítit světlo v koupelně.

Napadla nás spojitost, ale nic netvrdíme.

Včera Zet přišla první výplata, tak mě zase svrhnul z trůnu hlavy rodiny a myslím, že dál už se nic vrhat nebude, protože na jeho výplatu tady barmanováním těžko dosáhnu. Rozhodně jsme si za poslední měsíc vybudovali už tolik přání, za co první výplatu rozfrcáme, že už se nemůžu dočkat. První je v plánu zajít do nějakého místního báru a dát si bourbon a vodní dýmku. Trocha renesančního životního štýlu:)

V práci se denodenně setkávám s potřebou návštěvníků mě někam národnostně zařadit. Když jim potom odhalím pravdu, tak mi sdělují, co o ČR, či často samozřejmě ještě Czechoslovakia ví. To mě strašně baví, poněvadž by z toho byl dobrý sociologický průzkum. Anebo jiný, jestli ne sociologický.

Tak, bezkonkurenčně nejčastěji si o mně zatím myslí, že jsem Švédka nebo Skandinávka. Na druhém místě potom Němka. Pár lidí se přeptávalo, jestli jsem teda z Ruska, ale to jsou veskrze ti, kterým jsem už o svém czech původu říkala, ale ČR je pod jejich rozlišovací schopnost a pamatují si prostě Rusko, protože tam někde to je, ne.

Nejvíc mě zatím pobavila skupinka mladistvých, kteří mě typovali na Skotku. Ovšem ne proto, že bych snad měla tak dobrou angličtinu, ale proto, že mi prý vůbec nerozuměli. :) Oujééé, to bolí.

Jeden pán mě tipnul správně, protože mu byl povědomý můj akcent. Setkání s ním bylo vůbec zajímavé, protože lámaně vyslovil, že se totiž narodil v Ůstí nad Labem. Sám už ale česky vůbec neumí, protože z Čech odešel, když mu bylo devět. Dneska je to cca 50± pán.

Další kapitola je, co o ČR lidi ví. Zdaleka nejčastěji samozřejmě znají Prahu a dost jich v ní také bylo. Potom mě překvapili dva chlápci nezávisle na sobě, kteří znali Pardubice, protože tam pracovali na "speedway", čímž asi mysleli plochou dráhu ve Svítkově. Každopádně ten v pořadí druhý zapíral, že by tam snad ještě jiný Novozélanďan byl, ale že jsem si ho nespletla s tím, co ve SC(Speakers Corner) byl asi o dva dny dřív, protože on sám to nebyl. Tak jsem mu vsadila brouka do hlavy.

Nejvíc mě ale překvapilo, že zatím jediný politik, kterého mi tu někdo jmenoval, nebyl Václav Havel. Jediný postarší pán, cca 60+, asi deset minut přemýšlel, kdo to byl, na koho si nemůže vzpomenout. Nakonec si vzpomněl a jmenoval Alexandra Dubčeka. To mě docela odrovnal, protože jediné, co já o něm vím je, že umřel při autonehodě, a že to byl kladný hrdina našich dějin. Tak jsem se docela zastyděla. Pán je asi bedna. Říkal pořád, jak to byl moudrý člověk ten Dubček.

Týden 13. (úterý 9.4.)

V tomto týdnu jsme se přehoupli přes polovinu naší plánované výpravy. Nějak mi to uteklo. 

V práci se začínám pomalu rozkoukávat. Štamgasti už mě začínají zkoušet ze znalosti svých jmen. Pociťuju, že už jsem se tři roky nic nebiflovala, protože si zatím pamatuju jen ty protivné a ty co mi jim manažerka směny zakázala dál nalívat, protože jsou k.o. Vždycky mě zajímalo, jaký fígl mají průvodčí ve vlaku na pamatování obličejů a destinací. Snad nikdy se mi nestalo, že by mě zkontrolovali dvakrát. Obdobně pozoruju u kolegyň ze Speakers Corneru, že dokážou k obličeji přiřadit značku piva, oblíbený drink a rodinný stav. Někdy odhadnou i prognózu stavu, v jakém budou odcházet.

Narozdíl od Zet je mi můj výdělek připisován na účet týdně, takže jsme se dostali do zajímavé situace, kdy Zet sice pracuje o dva týdny déle, ale výplata mu ještě nepřišla ani jednou, kdežto mě už dvakrát. A tak nyní živím naši domácnost sama a Zdenál je děvečkou pro všechno. Dneska třeba dostane kapesné, aby mohl s kolegy na motokáry:). Život je zkrátka nevypočitatelný jako partie monopolů.

Auckland International Cultural Festival
od wiener schnitzelu po maďarský guláš

španělská paella a eritrejská placka 

Od včerejška máme nového spolubydlícího. Jmenuje se David, je to Novozélanďan, a zprvu se mi vůbec nelíbil, protože se na první pohled zdá, že má nějaký seriózní problém s komunikací s dívkami. Že je studentem nedaleké Massey University, oboru Communication, to už je prostě život. To bych nevymyslela. Prvně přišel s domácím na prohlídku minulý týden, když jsem byla doma sama. Nepozdravil mě. Vůbec se zdálo, že vnímá moji přítomnost jako přítomnost někoho, kdo dokončí elektroinstalaci a odejde. V neděli přišel Trent/domácí s tím, že se nastěhuje kluk z minulého týdne, kterého jsme prý ale ani jeden neviděl. No já Vás viděla oba hoši. A Tys mě Trente dokonce pozdravil. 

Takže se nám David včera nastěhoval a protože jsem se nedala, tak mi dokonce podal ruku a řekl své jméno. Většinu času, zdá se, bude trávit "self-contained" ve svém pokoji.Bude to asi ten typ spolubydlení, o kterém raději udělám záznam do deníku, abychom za pár let měli důkazní materiál, že nějaký David skutečně existoval, že měl pokoj vedle nás, a že se nám to jenom nezdálo, stejně tak jako jsme se my jen nezdáli jemu.

Výhled z Mt.Victoria ( Devonport, Auckland )

historická pevnost na North Headu (pevnost zapuštěná do země???) 

tunel vykopaný v zemi pod dělem na North Headu

Týden 12. (úterý 2.4.)

Mám práci. Nevím přesně proč jsem zrovna tuhle práci dostala, ale hlavně že ji mám. Mohlo to být malou nevinnou lstí, kdy jsem do CV místo 2 nocí práce za barem během VŠ studií uvedla 2 roky, ale nemuselo. Mým novým pracovištěm je Speakers Corner v Browns Bay. Docela příjemná hospoda s 25 druhy točeného piva. Dělám za barem, točím pivo, míchám pití, dělám objednávky jídel. Po dvou shiftách začíná být moje angličtina bohatá na hospodský žargon. Kiwi angličtina je nebezpečná v tom, že je mi zatím nesrozumitelná. Jedno pivo má víc variant výslovnosti např. Becks je občas [Beks] jindy [Bik] nebo [Bí], a to mluvím o jednoslabičném názvu. Sauvignon je [soviňn] [sev] [haus-sev] a kdo ví co ještě. Nejvíc zabrat mi dal ale napoprvé Kronenbourg alias [Kronbrrrg]. Na pípě je napsáno Gold Premiere, objednávají si [Kronbrrrg] a v tillu=pokladně je veden jako 1664. Jak snadno si pak člověk může první den v nové práci připadat jako idiot. Taky už umím namíchat Bloody Mary a vím, že bych jí nikdy nechtěla pít. Co čekat za chuť od drinku, který až na přísadu vodky působí jako recept na rajskou polévku.

Tak tedy, první shift byla docela divoká. Naštěstí to byla extra busy night pro celý podnik, tak už to asi horší nebude. Platí tu doslova, že chybami se člověk učí. Během první směny mi nakonec štamgasti raději ukazovali, z které pípy chtějí pivo, pokud jsem je nepochopila ani napodruhé. Jednou se mi stalo, že jsem si očima zafixovala zlatou pípu, ale když jsem se otočila zpět se sklenicí, zjistila jsem, že jsou vedle sebe zlaté dvě. Řekla jsem si, že pán podle chuti stejně London Pride od Blackthorn nerozezná, tak jsem mu nalila Blackthorn. Hezky poděkoval a za minutu byl zpátky. Rozdíl poznal. Jak by taky ne, když Blackthorn je cider. Což si od té chvíle dobře pamatuju. 

Speakers Corner

Zdenál na One Tree Hill

Dnes jsem byla s naším vanem u VTNZ, což je NZ obdoba STK. Neprošli jsme s čistým štítem. Nevěděla jsem ani, že to v čestině jde, ale podle zápisu od mechanika nám prosakuje/teče pravý zadní tlumič. Bez prošlé WoF(Warranty of Fitness) ovšem neprodloužím ani licenci auta, obojí je potom na silnici penalizováno 200NZD pokutou, tzn. 2x200. Spolubydlící sice jezdí s licencí platnou do 12/2012, ale to já bych musela jíst neurol před každou jízdou do práce. Konečně, jednou nás už tady policisté v noci cestou z party u Davida legitimovali. 

Tak mi pan mechanik rovnou poslal ke kolegům přes silnici, že mi to tam prý za reasonable price vymění. Přes ulici jsem se dostala pod ruku nějakému dobrému Polákovi. Když jsem mu řekla, že jsem z ČR, tak na mě chvíli spustil něco polsky, a musím říct, že mu bylo docela dobře rozumnět. Dokonce jsem mu česky odpověděla, nacož velice pobaveně reagoval jeho kiwi kolega. Zbytek obchodu už se odehrál zase v angličitně. Tlumič 97NZD, dodání tlumiče 10NZD, práce 65NZD a dosazením nějaké zvláštní neznámé mu vyšlo 188NZD. Na to proč místo + mačká na kalkulačce x a minimálně jednou stisknul %, jsem se ani neptala. Ve výsledku mi to dal "ze známosti" či spíš "z evropanské sounáležitosti" za 160. Ještě jsme si pokecali o budoucí nutnosti výměny oleje a o čerstvosti našeho klínovém řetězu. Zdálo se, že jsem ho docela překvapila přehledem o stavu našeho povozu. Myslím, že pokud dojde i na další návštěvy VTNZ nebo koupi a prodej auta, tak budu brzy umět rozebrat motor a sestavit z něj raketu.

Po výměně tlumiče tedy zpět do VTNZ přes ulici, kde mě mechanik opět zkontroloval a konečně mi přiklepl WoF. Minus 60NZD, licence minus 212NZD. Cink cink minus 432NZD za půlroční klid od této šmeliny. Ještě varování od dispečerky, že bychom brzy měli nakoupit další kilometry dieselové daně, tzn. budoucích minus 200NZD/4000km. Připadala jsem si jako partyzán, když už bylo jasné, že píchlou rezervu se mi podaří utajit. 

VTNZ

u mechanika v dílně