Co ale nesmím vynechat, je pro turisty velice unfriendly výslovnost. Když jsem řidičovi autobusu řekla, že potřebujeme na roh Worcester street - v mém podání [Worčestr strýt], samozřejmě s pokusem o efekt vařeného bramboru v puse, vylepšený o epesně vyráčkované R. - tak se driver mile pousmál a řekl něco jako- [Yééé, jumín "Wüste" stýt]. Ok whatever, hlavně mě tam dovezte, prst měl na podobném místě mapy jako já, tak co. No, možná je to ve Velké Británii stejně, ale neměla jsem příležitost si to dřív ověřit. Každopádně nás nakonec vysadil v Gloucester street, v jeho podání [Glist"ae"stýt], s tím, že je to za rohem. Roh byl sice asi tak blízko jako cesta od autobusáku ke Glistastrýtu, ale hlavně že jsme došli.
Avon City backpackers mě pozitivně překvapil. Jde o tábořiště na něčím zadním dvorku. V domě jsou pak záchody, sprchy a mikro-kuchyňka. Vybavená ale solidně. Sprchy čisté, voda teplá, a taky voda ledová a pitná. Co víc si přát.
Postavení stanu, vybalení batohu a vzhůru do města. Potřebovali jsme se dostat na Detroit place, roh Deans Ave. a Moorhouse Ave., kde se koná tzv.Turners' auction, aukce aut. Výborná věc, ke které se dostanu později.
Musím začít centrem města, které jsme procházeli cestou na aukci. V únoru 2011 se tu stalo zemětřesení, při kterém umřelo skoro 200lidí. Mělo sílu 6,8°Richtera. Asi půl roku před ním tu proběhl silnější otřes, 7,5°Richtera, při kterém se asi ale na oko nic závažného nestalo. To únorové menší už ale bylo opravdu zničující. To myslím můžu napsat. Ať to zní jakkoliv klišoidně, je to tak, protože město se z toho nevzpamatovalo dodneška. Centrum města je poškozené nejvíc. Centrální náměstí, The square, a nejbližší okolí, areál o obvodu cca 1km na 1km je obehnán pletivem. Všechny budovy a většina silnic také. Domy jsou navíc zapečetěné proti vniknutí, kolikrát jde o výškové budovy. Cca 10 pater a víc. Člověka napadá, jak to asi vypadá uvnitř. Kolik věcí tam muselo zůstat. Jestli se lidi vůbec mohli vrátit pro nejdůležitější osobní majetek… Po sjízdných silnicích se může chodec vydat, ale mimo silnici se člověk v podstatě nedostane. K Chritchurch cathedral(ChCh c.) na Square, které je oplocené totálně, se dá podívat jen oplocenou vyhlídkou, která je střežená vojákem, aby náhodou nějaký zvědavec neprošel. Samotná ChCh C. je zdevastovaná solidně, v podstatě celá věž a s ní jedna stěna katedrály je na prach. Docela hrozná představa, že v té věži během otřesu bylo osm lidí. Naštěstí všichni přežili. V tomhle oploceném mauzoleu nejde potkat ani živáčka, jen pár turistů. Co by tu taky místní dělali. O práci tu zavadí jen stavaři, kterých je tu na druhou stranu dost, včetně těžké techniky. Pracují právě v těch oplocených areálech. Na rekonstrukci se tu asi dost maká, ale plno lidí se stěhuje do Aucklandu. Na předměstí kde bydlíme je často vidět opuštěné domy se zapečetěnýmí okny, často s dírou ve střeše nebo ve zdi. Nebo alespoň s cedulí "for sale". Oba se Z. jsme se shodli, že nám centrum, ale částečně i předměstí dost připomíná ukrajinskou Pripjať po výbuchu Černobylu. Koneckonců i jeden z prodejců auta, s kterým jsme byli chvíli v kontaktu svoje auto prodával právě kvůli stěhování do Aucklandu.
Aukce byla fantastická. Hangár plný zaparkovaných aut, které se můžou prolézat dle potřeby, s technickými údaji nalepenými na oknech. Dalo by se tam vybrat, ale potřebovali jsme okouknout situaci. O šesté zazvonili zvonečkem a na podiíčko vylezl chlápek vedoucí aukci. Ze začátku jsem se nemohla udržet smíchy nad jeho drmolivou angličtinou. Záhy mě ale smích přesšel, protože jsem musela kontrolovat Zdenála, který měl pořád potřebu ukazovat, jaké auto na dražbu právě přiváží a radostně při tom rozhazovat rukama. Což se na aukci podle mě nedělá, když se chceš vyhnout problémům.
Aukci vedou dva pánové. Jde o duo hlásičů, kdy jeden hlásí sumu, za kterou se právě draží a "přicmrndávač" vykřikuje, když zahlédne někoho, kdo má zájem o příhoz. To je celé, ale s rychlostí kadence samopalu. Leckterý hoper, kterému došla múza by měl na Turners'auction zavítat. Stačilo by přidat pár basů a dalo by se to tlačit na cédéčka a dosahovat platinových desek. Přiložím krátké videíčko. Bohužel forma hlásiče fluktuovala později a myslím, že tam budem muset ještě jednou zajít, abych ulovila lepší "song".
Na závěr: jen pocit, který mě včera ve slabší chvíli napadl a musím ho zaznamenat. Jakkoliv pohodově a rajsky tenhle výlet vypadá, tak to není úplná pravda. Litovat ho nikdy nebudu, alespoň zatím jsem o tom přesvědčená, ale bezbolestně a bez nervů to rozhodně neprobíhá. Nikdy není nic připraveno tak, aby se člověk jen "vezl". O to víc cesta na opačnou polokouli s omezeným budgetem. Musíme se skoro pořád rozhodovat, a je snadné začít o učiněných rozhodnutích pochybovat, ať už jde o to, jestli jdeme správným směrem nebo o to, jaké auto máme koupit. To jen tak pro úplnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat