Den devatenáctý (neděle 27.1)

Dnes ráno jsme vyrazili směr Lake Tekapo. Počasí už od rána zase nádherné, slunce pálilo až hanba. Od jezera jsou krásně vidět Jižní Alpy, voda je neuvěřitelně tyrkysově zelená. Člověk by ty panoramata nejradši obejmul a vzal si je centimetr po centimetru s sebou. Fotky se tu dělají samy, až se bojím, že se nebudou dát vyvěsit, protože prostě vypadají jak kýč do čekárny u doktora.

Lake Tekapo

Odpoledne jsme přejeli k Lake Pukaki a odtud k Aoraki Mt.Cook, nejvyšší hoře NZ. Něco přes 3700m. Na silnici k vesnici pod Mt.Cook bylo rychlostní omezení se značkou k jeho odůvodnění: Film crew. Že by Peter Jackson natáčel porkačování Hobita u Lake Pukaki? Scenérie by tomu odpovídaly…uvidíme.

Lake Pukaki

V Mt.Cook village je Edmund Hillary Alpine center. Památník a bronzová socha věnovaná podle nějaké ankety největšímu Novozélanďanovi všech dob. Strašně se mi tam líbila černobílá fotka Eda Hillaryho(tak si sám říkal) a Tanzinga Norgaye, jak po úspěšném výstupu na Everest nenuceně popíjí čaj z plecháčků v základním táboře. A co jsem nevěděla, že asi pět let po Everestu Hillary dobyl jižní pól, teprve jako druhý hned po Scottovi Fitzgeraldovi v roce 1912. 

Mt. Cook v pozadí a socha Edmunda Hillaryho

V informačním centru ve vesnici měli Memory Book se jmény a příběhy obětí hor v okolí Mt.Cook od roku asi 1917. Některé byly docela hrozné. Jako třeba Japonka, která se šla projít k nějaké chatě po značené stezce, ale už nikdy nedošla a nenašli ani její tělo. Dokonce jsme tam našli dva Čechy, ale oba dva se tu zabili ještě v sedmdesátých letech, takže to museli být emigranti. Pak jsme se ještě zajeli podívat k nedalekým Blue Lakes a Tasman glacier. Zase neuvěřitelně čistá voda. 

Dnes spíme v DOC kempsajtu Ahuriri Bridge, předpokládám že u řeky Ahuriri u městečka Omarama. Jde o campsite kategorie B, tedy basic- bezplatnou. Zažít kategorii B mi patří, protože se mi rozsvítilo ve včera položené otázce, proč se za kategorii ST, tedy standard, platí. Odpověď zní jednoduše. Protože jde jít s vybaveností ještě níž. Včerejší dřevěné lavičky jsou nahrazeny kameny, posekaná tráva prašným prostranstvím u sinice a užitková voda z kohoutku je nahrazena korytem řeky. Suché záchody ze včera nemůžu porovnat, protože je tu kadibouda jediná, do které jsem zatím nevkročila. Ne snad, že bych se štítila, ale ještě nebylo třeba. Protože už bylo slunce po příjezdu docela nízko a na solární sprchu je tu opravdu docela prašno, tak jsme šli dneska ještě více ke kořenům a dali si koupel v řece Ahuriri. Řeky tu vypadají asi tak, že mají široké koryto, v kterém se řeka roztéká do několika ramínek, aby se zase někde spojila. Asi jako řeka u nás v extrémním suchu. Na hloubku to naše ramínko bylo asi do půli lýtek. Prvotní teplotní šok a pocit dyskomfortu, že se pořádně neumyju, vystřídal pocit osvěžení. A hned po zalehnutí do proudu na mě zase přišel ten pocit svobody. Vždyť já se cítím naprosto šťastná, i když nemám vůbec nic, co by měla moderní dívka v koupelně mít. A vůbec si nesmrdím:). Kéž by bylo povoleno kempování na více místech, to už bych byla blahem bez sebe, protože bychom nemuseli řešit vůbec nic. Zastavit, kde by nás napadlo a nemuset plnit žádný kilometrový plán.

Po solární sprše přišlo říční koryto, co přijde zítra? Vlastně jeden hygienický plán ještě máme. Zdenál se musí ráno u řeky oholit, tak s ním půjdu a vyperu si ještě vlasy. Pak mám v plánu si je vyfenovat zálesáckou metodou za jízdy autem. Máme totiž invertor a to bude teprv legrace.