Zpět k věci. Hned po ránu jsme si tedy zabookovali "tent pitch" na tábořišti. Docela mě překvapilo, že podle google maps by to mělo být vcelku v centru. Stanové tábořiště v centru? To jsou páni urbanisti vyznavači punku nebo spíš trempu. Ale ještě spíš mě mrazí domněnka, že půjde o krizové tábořiště z dob otřesů. Uvidíme.
Na NZ je člověk bez auta jako bez nohou, takže jsme hned na doporučení okoukli nějaké car auction a trademe.co.nz. Vypadá to na vyšší investici, ale záruku pohodlí, tedy "van" nebo alespoň "station vagon". V nabídce jsou i vychytávky typu dřevěné patříčko s matrací na spaní a plným kuchyňským vybavením v ceně. Věc není úplně jednoduchá,o to víc, že ani jeden z nás imbusy na háku zrovínka nemá. Registrace auta, WoF(nikoliv WoW)-tzn.waranty of fitness- něco jako kontrola na STK u nás, ekologická daň za najeté kilometry na dieselech, stáčené kilometry, spotřeba, historie oprav…a to budeme muset obejít nabídky pěšky, protože pronájem auta by vyšel na nesmyslně hodně. Nikdy předtím jsem si nepřála víc, moct už konečně spát ve vlastním autě.
Odpoledne to chtělo zase proložit nějakou zábavou. Marcela s Davidem nás vzali na Pihu. Pláž "poblíž", cca 20-30minut jízdy autem. K Pize se sjíždělo serpentinami mezi skalami. Jeden z dalších neskutečných výhledů se nám otevřel. Pláž z černého sopečného písku, obklopená skalami. Docela přátelské vlny, které nám M+D označili za malé. Počasí dnes přálo, tak jsme se vyblbli ve vlnách.
 |
| Piha a Lion Rock(jako sedící lev) |
K večeru jsme vyzvedli v práci další dva Čechy žijící nyní v Aucklandu a jeli se koupat do asi 45min vzdálených spas s teploučkou vodou. Alexandra a Matouš jsou v Aucklandu přesně dva měsíce. Na cestu si půjčili od rodičů a tak je jejich touha tu uspět motivovaná ještě záložním motorem. Oba jsou vystudovaní architekti. Jejich vyprávění se mi zdálo veskrze pozitivně naladěné, ačkoliv po dvou měsících ještě výdaje plně nepokrývají náklady. Jejich zkušenost je taková, že z připažených končetin se klubají ostré lokte, protože situace je k tomu nutí. Od odeslání prvního CV po stopadesáté CV na různé pracovní posty od architektonických studií po restaurace, se dostal skin CVček pět faceliftů. Od prvního ryze akademického s ukázkami vlastních vizualizací budov po poslední, se zkušenostmi s mícháním koktejlů a přípravou kafíček. Kafíčka jsou kapitola sama o sobě, zdá se, že jsou na kafíčka kiwáci ujetí. S čím o tři CV dříve neměli zkušenosti už v poslední verzi mají letité zkušenosti. Zkrátka co neumím, se naučím( a Vy to vědět nemusíte:). Výsledek dvouměsíční dřiny je 25hodin týdně na placu v restauracích pro Sašu, v pozici tzv. runnera(nemluví s hosty, ale nosí objednávky na stůl) a mytí nádobí v seafood restaurantu pro Matouše. Doba je asi tak zlá nebo Auckland tak přeplněný, že ani práci v takovém pelu asi není vůbec lehké získat. Jejich cíl je nyní odletět na jih a zkusit štěstí tam. Začíná se zdát, že náš krok odjet, nabývá na hodnotě. Jediné co je drží, je tříměsíční smlouva na pokoj v ubytovně v centru, kde mají tzv.bond(něco jako záloha, která se jim v případě nezničení bytu vrátí po 3 měsících). Jejich bydlení je fantastický! Skoro až klišé, že v něm bydlí oni, architekti. Jde o bývalé vlakové nádraží přestavěné v ubytovny. Společné kuchyně, koupelny a prádelna, ale vlastní pokojík s mikrovlnkou a konvicí. Nápis v atriu ubytovny: This is not a train station, ten mě dorazil. Matouš už dokonce postarší místňačce vysvětloval, že lístek na vlak uvnitř nekoupí.
 |
| nádražní ubytovna(Auckland railway station/ The Strand) |
No, měla bych už mít hrozivý bobky, po dnešním vyprávění. Ale jsem tak ospalá, že už mě ani vidina strachu neprobudí. Kéž by mi ta bezdůvodná vyrovnanost vydržela co nejdéle.
Mnohem víc mě děsí, že během sepisování tohoto zápisku se stihly dvakrát protrhnout mračna. Pokaždé s nástupem ve dvou vteřinách a po deseti zase bez kapky. Co budeme v tom stanu v Christchurchi dělat?
Žádné komentáře:
Okomentovat