Den dvacátýprvní a druhý (úterý,středa 29.-30.1.)

Těchto dnů jsem se bála, protože si nejsem jistá tou mezerou a slovo davaadvacátý se mi už vůbec nelíbí. Včera jsme se hrozně vyřídili a strávili v autě až příliš času. Vyjeli jsme až po desáté z Glencoe DOC kempsajtu a vyrazili na Moeraki boulders. Na ty jsem se hrozně těšila, poněvadž je znám z dřívějška. Jde o skupinu kamenů na pláži, které vznikly mineralizací okolo částic v sedimentu na mořském dně. To pak ustoupilo a vlivy počasý ty kamínky pěkně zaoblily a obnažily. Některé teda mají v průměru i dva metry, takže jsou to docela obři. 

bouldery

Potom jsme pokračovali dál do Dunedinu, prohlídli si centrum ve tvaru osmiuhelníku a ilustrativním názvem The Octagon. V íčkách jsme nabrali letáčky a vydali se na Otago Peninsula. Poloostrov, v který Dunedin dá se říct přechází. Tam mi to silně připomínalo Banks Peninsula. Kopcovitá krajina s útesy a úzkými silničkami klikatícími se do vršku. Plno menších zálivů. Něčím mi to evokuje Irsko nebo možná Skotsko, o jehož tehdejším vlivu na tuhle oblast všude píšou. Vybrali jsme si tu krátký, asi hodinový track na The Chasm& Lovers' leap, jedno je roklinka, druhé spíš útes s výstupem na Sandymount(cca 340m, nic hrozného). Pak jsme ještě zajeli k Sadfly beach, kde zas klasicky mají polehovat tuleni a hnízdit tučňáci. Na druhé jmenované bylo brzo a první se asi poflakovali jinde. 

The Chasm

Potom už jen nekonečný přesun do Purakaunui Bay DOC kempsajtu za městem Owaka. Tam jsme dojeli až asi na půl desátou a už jsme byli oba dost rozladění a unavení, také proto, že počasí se tady na jihu Jižního ostrova trochu zamlžilo a my už se druhý den nestihlli umýt a pořádně navečeřet. Jen jsme padli na krovky a ráno zase v šest ráno odrazili, protože jsme večer jako tichý protest nezaplatili DOC poplatek. Což mě opět oslím můstkem vrací ke kapitole DOC kempů. Proč nejsou pravidelněji rozesety? Např. v kraji Marlborough to vypadá DOC strašně zahuštěně, ale v kraji Otago aby člověk seděl celý den v autě. Budeme se muset naučit spinkat nelegitimně. A DOC nám můžou vlézt na záda, nemůžou se ničemu divit.

Ráno už jsme si teda pěkně zapáchali, mlha, že by se dala krájet. Vyrazili jsme k Jack's blowhole. Puklině v kopci cca 200 metrů od pobřeží, která vznikla propadem stropu jeskyně, kterou vyhloubil příliv. Dvěstě metrů od pobřeží! 55metrů hluboká puklina a v ní na kopci pozorujete vlny. 

Potom jsme sjeli na Nugget point. Maják na skalnatém výběžku, z něhož jsme si kvůli husté mlze místo fotografií odvezli zvukový záznam příboje kdesi v hloubce:). Snídaně na odpočívadle, mlha se začíná zjemna trhat a od cesty jsme si všimli cedule u soukromého pozemku: 5NZD na noc, toalety, free internet. Oujé. Podpoříme šedou ekonomiku. Počasí se krásně vybarvilo, takže jsme si ohřáli solární spršku, uvařili a relaxovali. Asi 10 metrová vzdálenost koně, který se rád nechá pohladit, mě přivedla k tomu, že bych se na něm někdy chtěla projet. Splním si v ČR. 

Jinak celé odpolene zkoumám DOC easy tracky ve Fiordlandu a Westlandu a pohráváme si s myšlenkou, že se plácnem přes kapsu a investujeme do jednoho z novozélandských "Great Track". Je jich šest po celém NZ, jsou vícedenní a jeden konkrétní patří k nejkrásnějším na světě: Milford Track. Milford Track je tak žádaný, že se objednává rok dopředu. My jsme si vybrali Kepler Track, protože se jako jediný vrací na místo odkud se vychází(kvůli autu) a je ve Fiordlandu. A vypadá to, že mají volná místa. Zítra se poptáme v kanceláři našich "nepřátel" z DOC v Invercargillu. Šlo by o investici cca 150NZD a více na jednoho, tak uvidíme, ale pokud nám v DOC neřeknou, že jsme na track příliš kachektičtí, tak o tom budeme hodně uvažovat. 

odpoledne na pláži

Den dvacátý (pondělí 28.1.)

Ranní praní vlasů byla otužovací záležitost. Přes noc nám říčka pěkně vystydla a při prvním vkročení do vody mě až bodlo pod kolenem. Pak jsem konstatovala, že bez krkolomných pozic mistra jógy si v tom mělkém toku vlasy neumyju. Zvolila jsem pozici ve stoji rozkročném, kolenou povolených, zadečkem k mostu a tváří ke dnu a začala se potápět v patnácticentimetrové hloubce. Protože to fakt nešlo, tak jsem houkla na Z., aby mi podal právě domytý hrnec od večeře. Tak jsem si z boku se polévaje hrncem, umyla vlasy. Mám další zářez v kategorii zálesácké hygieny Fenování za jízdy autem si odfajfkovat nemůžu, protože auto můj fen neutáhlo.

Už od pátku řešíme problém s datovým tarifem k naší NZ telefonní kartě. Pořád hlásí, že jsme mimo signál, čemuž se např.uprostřed největší vesnice v regionu špatně věří. Z toho důvodu jsme zjistili výsledky prezidentských voleb až dnes odpoledne.

Dnes jsme měli takový poflakovatější den. Opět jasno, i když docela foukal vítr. Jeli jsme do města Oamara kvůli poště, nákupu, benzínu a internetu, ale hlavně kvůli Blue a Yellow Eyed Pinguins colony/ kolonii dvou druhů tučňáků. Po cestě jsme míjeli asi tři vodní hráze na jedné řece, které by podle průvodce měly patřit do kaskády z dvanácti hrází, na nichž je velká vodní elektrárna zásobující NZ třetinou energie. Ale nevím jestli se tomu dá věřit, občas tam píšou pěkné hovadiny. Jako např. z dneška mám skvělý názorný příklad. V Oamaře je velká zahrada Oamara Gardens. V průvodci píšou, že největší lákadlo z celé zahrady je pro děti několik klokanů a lam na úplném konci zahrady. To jsem zpozorněla, protože klokana na živo jsem ještě neviděla. Zdenál už se taky viděl, jak krmí vačnatce, tak jsme se tam skoro rozeběhli. Já už ho viděla v barvách, jak je asi velikej, kolik skočí do dálky. Zdenál přemýšlel, čím to bude krmit…až jsme došli na konec zahrady, nikde žádné děti, žádná voliéra, klokan ani lama. Tak nevím jestli jim od roku 2008, kdy vznikl slavný český překlad Rough guide NZ stádečko nevychcípalo, ale orientační tabule v zahradě vypadala starší a o zvířatech až na voliéry tam nebyla ani zmínka.

V zahradě jsme se naobědvali a čekali do odpoledne, protože to by se měli tučňáci vracet z moře na noc na pláž. Kolonie modrých tučňáků mě tvrdě zklamala, protože místo s jedinou přístupovou cestou k dané pláži bylo obehnané plotem a vstup byl možný jen za kapitalistické vstupné. Jak by ne, můžete si pak sednout na tribunu pro 350lidí a sledovat návrat tučňáků s animátorem zábavy. Už jen pán s hotdogy, roztleskávačky a maskot a bylo by to dokonalé. Chápu, že jde možná o soukromý pozemek, ale neexistuje nějaké věcné břemeno nebo něco, čím by se dalo takové hlouposti zabránit? Ty tučňáci přece ničí majetek nejsou nebo snad chodí na pláž za gáži? Prostě odpad.

Tady mě ale zase průvodce podržel, protože nás navedl na druhou pláž s kolonií žlutookých tučňáků. Tam jsme zůstali skoro tři hodiny až do západu slunce a čekali, kdy se vynoří. Po celou dobu se na pláži povalovali tuleni. Jejich život mi odedneška vrtá hlavou, protože někteří se za celou dobu sotva hnuli. Pár se jich odplazilo hrát si do vody, jeden se převalil na bok, ale jinak nulová aktivita. 

http://www.youtube.com/watch?v=A8ck3NMiyvY

Až do ledna by se mělo na pláž vracet na stovku tučňáků, protože chodí krmit svoje mladé. Asi proto, že je konec ledna, tak jsme za tři hodiny viděli dva, a to jenom díky francouzskému postaršímu páru, který nás asi za statečnost při čekání upozornil na opačný konec pláže(cca 150metrů)a nabídl svůj dalekohled. Ale jo, viděli jsme je, hezoučcí jsou.

Dnes spíme v DOC sajtu kategorie ST, v Glencoe reserve. 

Den devatenáctý (neděle 27.1)

Dnes ráno jsme vyrazili směr Lake Tekapo. Počasí už od rána zase nádherné, slunce pálilo až hanba. Od jezera jsou krásně vidět Jižní Alpy, voda je neuvěřitelně tyrkysově zelená. Člověk by ty panoramata nejradši obejmul a vzal si je centimetr po centimetru s sebou. Fotky se tu dělají samy, až se bojím, že se nebudou dát vyvěsit, protože prostě vypadají jak kýč do čekárny u doktora.

Lake Tekapo

Odpoledne jsme přejeli k Lake Pukaki a odtud k Aoraki Mt.Cook, nejvyšší hoře NZ. Něco přes 3700m. Na silnici k vesnici pod Mt.Cook bylo rychlostní omezení se značkou k jeho odůvodnění: Film crew. Že by Peter Jackson natáčel porkačování Hobita u Lake Pukaki? Scenérie by tomu odpovídaly…uvidíme.

Lake Pukaki

V Mt.Cook village je Edmund Hillary Alpine center. Památník a bronzová socha věnovaná podle nějaké ankety největšímu Novozélanďanovi všech dob. Strašně se mi tam líbila černobílá fotka Eda Hillaryho(tak si sám říkal) a Tanzinga Norgaye, jak po úspěšném výstupu na Everest nenuceně popíjí čaj z plecháčků v základním táboře. A co jsem nevěděla, že asi pět let po Everestu Hillary dobyl jižní pól, teprve jako druhý hned po Scottovi Fitzgeraldovi v roce 1912. 

Mt. Cook v pozadí a socha Edmunda Hillaryho

V informačním centru ve vesnici měli Memory Book se jmény a příběhy obětí hor v okolí Mt.Cook od roku asi 1917. Některé byly docela hrozné. Jako třeba Japonka, která se šla projít k nějaké chatě po značené stezce, ale už nikdy nedošla a nenašli ani její tělo. Dokonce jsme tam našli dva Čechy, ale oba dva se tu zabili ještě v sedmdesátých letech, takže to museli být emigranti. Pak jsme se ještě zajeli podívat k nedalekým Blue Lakes a Tasman glacier. Zase neuvěřitelně čistá voda. 

Dnes spíme v DOC kempsajtu Ahuriri Bridge, předpokládám že u řeky Ahuriri u městečka Omarama. Jde o campsite kategorie B, tedy basic- bezplatnou. Zažít kategorii B mi patří, protože se mi rozsvítilo ve včera položené otázce, proč se za kategorii ST, tedy standard, platí. Odpověď zní jednoduše. Protože jde jít s vybaveností ještě níž. Včerejší dřevěné lavičky jsou nahrazeny kameny, posekaná tráva prašným prostranstvím u sinice a užitková voda z kohoutku je nahrazena korytem řeky. Suché záchody ze včera nemůžu porovnat, protože je tu kadibouda jediná, do které jsem zatím nevkročila. Ne snad, že bych se štítila, ale ještě nebylo třeba. Protože už bylo slunce po příjezdu docela nízko a na solární sprchu je tu opravdu docela prašno, tak jsme šli dneska ještě více ke kořenům a dali si koupel v řece Ahuriri. Řeky tu vypadají asi tak, že mají široké koryto, v kterém se řeka roztéká do několika ramínek, aby se zase někde spojila. Asi jako řeka u nás v extrémním suchu. Na hloubku to naše ramínko bylo asi do půli lýtek. Prvotní teplotní šok a pocit dyskomfortu, že se pořádně neumyju, vystřídal pocit osvěžení. A hned po zalehnutí do proudu na mě zase přišel ten pocit svobody. Vždyť já se cítím naprosto šťastná, i když nemám vůbec nic, co by měla moderní dívka v koupelně mít. A vůbec si nesmrdím:). Kéž by bylo povoleno kempování na více místech, to už bych byla blahem bez sebe, protože bychom nemuseli řešit vůbec nic. Zastavit, kde by nás napadlo a nemuset plnit žádný kilometrový plán.

Po solární sprše přišlo říční koryto, co přijde zítra? Vlastně jeden hygienický plán ještě máme. Zdenál se musí ráno u řeky oholit, tak s ním půjdu a vyperu si ještě vlasy. Pak mám v plánu si je vyfenovat zálesáckou metodou za jízdy autem. Máme totiž invertor a to bude teprv legrace. 

Den osmnáctý (sobota 26.1.)

Dneska jsme si udělali výšlap na Rakaia Gorge. Roklinu podél řeky Rakaia. Vlastně asi docela nevýznamný přírodní úkaz NZ v absolutním měřítku. U nás by to asi bylo slušné CHKOčko. NZ značení stezek je kapitola sama o sobě. Časový rozpočet mají překvapivě přesný. Mysleli jsme si, že to budou měřítka dělaná podle vycházkové chůze německého rentiéra, ale skutek utek'. Značení je jasné cca po 100 metrech se opakující. Ztratit by se musel člověk snažit, ale schematická mapa stezky se tu tají až do samotného konce, kdy se Vám v hlavě secvakne začátek a konec trasy. Na rozdíl od včerejška, kdy se člověk kochal po celé trase walkwaye, na Rakaia gorge se 45% času lezlo do kopce v husté džungloidní vegetaci, kde by se jeden sám bál. Ve zbylých patnácti procentech trasy se naráz, když už pochybujete, že jdete správně, jak deus ex machina pravidelně vyloupl přenádherný lookout/vyhlídka. Počasí nám zase přálo, takže jsme během cesty potkali asi čtyři běžce. Tenhle druh šlechtění těla obdivuju a zároveň nechápu, my měli dost i při chůzi. Po necelých čtyř hodinách jsme se opět vyloupli u auta.

Dneska zkoušíme první DOC campsite. Za poplatek 6NZD na osobu parkujeme v oficiálním kempu posvěceném Department of Conservation. DOC je, a teď to nemám zkontrolované, kvůli chybějící wifi, státní úřad, který v podstatě slouží pro ochranu přírody. DOC vydávají seznam kempsajtů, které se liší podle vybavenosti. Standard campsite je za 6 NZD/noc, poskytuje suchý záchod a zdroj užitkové vody na jedné louce. Serviced campsite je za 16NZD/noc, jsou tam i sprchy, dá se tam vyprat atd. Popravdě jsem si myslela, že s koupí vanu s lůžkovou úpravou už za bydlení budeme vydávat peníze jen pokud budeme potřebovat vyprat. Síť odpočívadel s toaletami je tady totiž velice hustá a zjišťuji, že nic víc člověk nepotřebuje. V podstatě nevidím rozdíl mezi odpočívadlem a standard campsite. Až na to, že v SC není záchod splachovací a voda není pitná, a platí se za to. Jediné co mě napadá, že campsite je zapadlá od cesty, kdežto odpočívadlo je logicky při cestě. Chápu, že DOC nechtějí, aby jim turisté dělali neorganizovaně bordýlek kde si namanou, ale ti samí lidé, co přespávají v campsitech, přeci stejně navštivují odpočívadla při cestě. 

Jak to teď sepisuju, tak se začínám utvrzovat v tom, že jsme na dnešek prováděli svým přespáváním na Motorhome  Park a Dump station nezákonnou činnost. Taky, že jsme se vzbudili se všemi tělesnými otvory staženými už v šest ráno:).

Myslím, že právě provádíme kempování až na morek kosti. A nikdy jsem se necítila čerstvěji! Musím ještě světu cestovního bloggu představit naši solární sprchu. Další skvělá věc, kterou jsme koupili i s autem. Jde o černý igelitový pytel o objemu skoro 20 litrů s kohoutkem. Naplní se vodou a položí se na slunce, zbytek už domyslíte. Pytlík jsme zavěsili na strom a musím říct, že víc osvěžující sprchu jsem ještě nezažila. Já opravdu přestávám chápat, co víc může člověk chtít! 

  

Den sedmnáctý (pátek 25.1.)

Než jsme se vymrcasili od Aleše, tak bylo poledne. Rozhodli jsme se ještě podívat autem do Sumneru, čtvrť ChCh u východního pobřeží. Počasí nám vyšlo nádherně. Asi dvě hodiny jsme se procházeli po Godley Head Walkway. Turistické stezce po kopcích u pobřeží. Všude plno ovcí, idylka. K autu jsme se vrátili kolem třetí hodiny. Pak ještě pro benzín do ChCh a vzhůru ven z města. Zajeli jsme se podívat na Banks Peninsula hned pod ChCh. Docela jsem chtěla tam přespat a po ránu se vydat na výšlap na nejvyšší kopec poloostrova Mt.Herbert(asi 980m), to už se ale začínalo smrákat a Zdenálovi došlo, že jsme zapomněli vybrat peníze z ATM a máme u sebe leda 20NZD. 

Jediný kemp širokodaleko stál samozřejmě 15NZD na jednoho. Takže jsme  Banks peninsula opět opustili a vydali se hledat kemp, který přijímá karty. Pravda je, že nám tu všude tvrdili, že karty přijímají i prodejci ovoce u silnic, takže nás ani nenapadlo sledovat, kolik hotovosti ještě máme. Vybrat jsme v ChCh sice plánovali, ale v návalu emocí z procházky, jsme na to ale úplně zapomněli. Cestu zrovna moc naplánovanou nemáme. Sice jsme ráno stanovili souřadnice, kde večer přespíme, ale nějak nám už nedošlo, že to nemůžeme stihnout. DOC, department of conservation, vydává leták s DOC campsites, kde se dá přespat za 6NZD. Bohužel v kraji Canterbury, kde teď jsme, jich je poskrovnu.

Spaní mimo kempy nebo na místech kde to není povolené, tu stojí 200NZD, pokud vás někdo nachytá. Kolem půl deváté večer, už jsme motání po okolí vzdali a zaparkovali ve městě Rakaia u veřejných toalet s cedulí Motorhome Park a Caravan Park with Dump Station. Takového malého přístřešku, kde self-contained vehikly(vozidla s vlastní toaletou) můžou vypustit odpad. Nikde nebyla cedule,že se tu nesmí provádět overnight camping (které tu leckde bývají). Na druhou stranu nikde jsme nevyčetli, že by tu přespávat povolené bylo. Mezitím se nám podařilo vybrat peníze, ale v jediném kempu ve městě by po nás chtěli za jednu noc 35NZD. To jsme zhodnotili jako zbytečné, pokud máme v autě lepší postel než doma. Do takové situace se ještě dostaneme mockrát, tak jsme se rozhodli to risknout. Nejdřív jsem myslela, že zase celou noc nezavřu oči, jak se budu bát, ale nakonec jsem zařízla solidně, ačkoliv jsem se za noc asi třikrát probudila a vstávali jsme už v šest ráno. Ale spalo se sladce, zadarmo. Zatím jsme na sebe, co se týče rozpočtu teda hodně přísní.:) 

Den šestnáctý (čtvrtek 24.1.)

V dopoledních hodinách nám přišly peníze na kiwi účet a tak jsme se s prodejcem auta Alešem domluvili, že se odpoledne sejdeme, ať náš obchod zpečetíme. A tak jsme sbalili pár svých švestek a přejeli k němu domů do Hooker street. Alešovými slovy, "ulice děvek", aby se nám to líp pamatovalo. Internetový převod peněz z kiwi na kiwi má tu výhodu, že už za půl minuty, možná dřív, měl Aleš peníze na účtu. A všechno jsme to zalili pivečkem. Překvapivě se tu dá sehnat pravý Pilsner ve skle, i když jen v 0,33 l.

Aleš už je na NZ 16 měsíců, pracuje teď v ChCh jako elektrikář. Jestli se vrátit domů, prý zvažuje. Jeho přítelkyně Martina je tu s ním od začátku, předevčírem začala pracovat ve zdejší botanické zahradě na okraji města, ale je to vystudovaná ekonomka. Všeobecně asi platí, že časem by se chtěli z ChCh odstěhovat jinam, i když zrovna ne do Aucklandu. Bydlení sdílí s Britkou a Kanaďanem, a ještě s jedním klukem, který tu momentálně není. Zaujala mě mapa světa v kuchyni. Byla plná zapíchaných špendlíků. Spolubydlící v tomhle domě totiž už asi tři roky, ještě dýl než tu bydleli v současném seskupení, provozují couchsurfing. Nejkurioznější byl špendlík zapíchnutý v Antarktidě. Tam prý bývalý spolubydlící byl na tříměsíční studijní stáži. 

Původně jsme chtěli dnes přespat už v novém pojízdném domečku, ale protože slovo dalo slovo, a tak dnes surfujeme na gauči v Hooker street. Na Zélandu hřejivé nabídky neodmítáme.

A o tom naše cesta asi je. Není úžasný ráno se probudit ve stanu a večer ulehat v domově nových známých? Jako kdyby ani nebyla náhoda, že jméno wifi je tu 42 je smyslem života.

Den patnáctý (středa 23.1.)

Úspěšný den za námi. Spala jsem sladce jak neviňátko. Trošku moc živé sny o štípnutí nějakým hmyzem ve tvaru kuličky, ale jinak mě probudilo až dopolední vedro. A svědil mě nějaký štípanec na zádech. Radši neřeším spojitost se snem.

Hned na desátou ráno přijel na prohlídku vanu nějaký Němec. Auto asi v lepším stavu než včerejší van Francouze a van jiného Němce, jehož autu jsme pracovně, čistě k rozlišení od ostatních shlédnutých aut, říkali "Safari". Jedno, když to teď vidím zpětně, horší než druhé. 

Když autům nerozumíte, jediné čeho se tu dá držet, je platná WoF(Warrant of Fitness, tzn. něco jako naše kontrola na STK) a rozsáhlost dokumentace o opravách auta úměrná k najetým kilometrům. Když někdo říká, že něco opravil, ale nemá o tom dokumentaci, tak to samozřejmě nemusí být pravda. Když někdo nemá ani jeden papír a nemá platnou WoF, a navíc nemá registraci, tak se vyplatí autům rozumnět nebo aspoň dělat, že rozumíte a negotiate a negotiate(smlouvat a smlouvat). Co nejnižší usmlouvaná cena totiž znamená, že v budgetu potom zůstanou chechtáky na případnou opravu. 

U první prohlídky se nám vysloveně klepala kolena a v podstatě jsme nevěděli, na co se ptát. 

U druhé jsme alespoň otevřeli kapotu a pod ní šroubovali všemožnými víčky, lomcovali koly, projeli se kolem bloku a vytáhli to nejlíp na 100km/h(víc se nikde nesmí), jestli někde něco nepíská. Lehnout si pod auto a dělat, že rozumím podvozkům také není od věci. Pročutat blatníky, jestli nepadá rez, je základ. A protože tohle všechno je od kluka věrohodnější, tak jsme si od třetího auta role rozdělili. Z. byl tišší společník a oběhával "points of interest" na autě. Já jsem se naučila slovníček anglického výraziva a zapisovala si. S majitelem jsem nezávazně probrala, zda-li se chytá u základních pojmů z automechaniky, a zda-li svoje tvrzení může podložit dokumentací. Na závěr jsem udělala pár fotek vanu, aby se nám nepletly a také fotku poznávačky. Podle poznávacího čísla auta se dá na carjam.co.nz zjistit, jestli nejsou k autu vázané nějaké money ownings, pokuty a celkově dluhy, které bychom s nákupem auta podědili. 

U třetí prohlídky už jsme drželi "poker face", ačkoliv ve výsledku z toho stejně nevyšlo žádné z aut líp. Až na Safari auto, které jsme vyřadili i jako laici.

Na čtvrtou prohlídku přijel, překvapivě, Čech. O co lehčí je bavit se o tom česky, ačkoliv o co těžší je udržet poker face, když tady se bavíme mateřštinou. Aleš autům očividně rozumněl, na autě udělal spoustu práce, podloženou dokumentací, kterou schraňoval i od předchozího majitele(cca od roku 2006). Auto umyté a celkově v nejlepším stavu.   Cenově bylo nejdražší z těch čtyř, ale pořád v rámci našeho plánovaného budgetu, i když na jeho hraně. Vsázíme na kvalitu. Čas ukáže, jestli to byla dobrá sázka. Musíme ještě vyčkat na převod peněz z ČR do kiwibanky a můžeme vyrazit na cestu. Snad už tu budou zítra.Vítej v rodině Toyoto Estimo Emino 1994!

(Za svůj anglický slovníček automechanika děkuji opět Davidovi do Aucklandu.)

Den čtrnáctý (úterý 22. 1.)

Včerejšek byl na zážitky a emoce vcelku bohatý. Po přistání jsme se tím nejhladším způsobem dostali do centra města. Dohromady za 14NZD, krása. Pro srovnání, dopravení do backpackeru, protože kdo by se v poledním pařáku tahal s 20 kily na zádech, který, což jsme zjistili až ex post, byl cca 400 metrů od autobusáku, stálo suma sumárum 6.40NZD. Je tu zkrátka dráž, ale jsme přece backpackeři! Neznáme bolest! 

Co ale nesmím vynechat, je pro turisty velice unfriendly výslovnost. Když jsem řidičovi autobusu řekla, že potřebujeme na roh Worcester street - v mém podání [Worčestr strýt], samozřejmě s pokusem o efekt vařeného bramboru v puse, vylepšený o epesně vyráčkované R. - tak se driver mile pousmál a řekl něco jako- [Yééé, jumín "Wüste" stýt]. Ok whatever, hlavně mě tam dovezte, prst měl na podobném místě mapy jako já, tak co. No, možná je to ve Velké Británii stejně, ale neměla jsem příležitost si to dřív ověřit. Každopádně nás nakonec vysadil v Gloucester street, v jeho podání [Glist"ae"stýt], s tím, že je to za rohem. Roh byl sice asi tak blízko jako cesta od autobusáku ke Glistastrýtu, ale hlavně že jsme došli.

Avon City backpackers mě pozitivně překvapil. Jde o tábořiště na něčím zadním dvorku. V domě jsou pak záchody, sprchy a mikro-kuchyňka. Vybavená ale solidně. Sprchy čisté, voda teplá, a taky voda ledová a pitná. Co víc si přát.

Postavení stanu, vybalení batohu a vzhůru do města. Potřebovali jsme se dostat na Detroit place, roh Deans Ave. a Moorhouse Ave., kde se koná tzv.Turners' auction, aukce aut. Výborná věc, ke které se dostanu později.

Musím začít centrem města, které jsme procházeli cestou na aukci. V únoru 2011 se tu stalo zemětřesení, při kterém umřelo skoro 200lidí. Mělo sílu 6,8°Richtera. Asi půl roku před ním tu proběhl silnější otřes, 7,5°Richtera, při kterém se asi ale na oko nic závažného nestalo. To únorové menší už ale bylo opravdu zničující. To myslím můžu napsat. Ať to zní jakkoliv klišoidně, je to tak, protože město se z toho nevzpamatovalo dodneška. Centrum města je poškozené nejvíc. Centrální náměstí, The square, a nejbližší okolí, areál o obvodu cca 1km na 1km je obehnán pletivem. Všechny budovy a většina silnic také. Domy jsou navíc zapečetěné proti vniknutí, kolikrát jde o výškové budovy. Cca 10 pater a víc. Člověka napadá, jak to asi vypadá uvnitř. Kolik věcí tam muselo zůstat. Jestli se lidi vůbec mohli vrátit pro nejdůležitější osobní majetek… Po sjízdných silnicích se může chodec vydat, ale mimo silnici se člověk v podstatě nedostane. K Chritchurch cathedral(ChCh c.) na Square, které je oplocené totálně, se dá podívat jen oplocenou vyhlídkou, která je střežená vojákem, aby náhodou nějaký zvědavec neprošel. Samotná ChCh C. je zdevastovaná solidně, v podstatě celá věž a s ní jedna stěna katedrály je na prach. Docela hrozná představa, že v té věži během otřesu bylo osm lidí. Naštěstí všichni přežili. V tomhle oploceném mauzoleu nejde potkat ani živáčka, jen pár turistů. Co by tu taky místní dělali. O práci tu zavadí jen stavaři, kterých je tu na druhou stranu dost, včetně těžké techniky. Pracují právě v těch oplocených areálech. Na rekonstrukci se tu asi dost maká, ale plno lidí se stěhuje do Aucklandu. Na předměstí kde bydlíme je často vidět opuštěné domy se zapečetěnýmí okny, často s dírou ve střeše nebo ve zdi. Nebo alespoň s cedulí "for sale". Oba se Z. jsme se shodli, že nám centrum, ale částečně i předměstí dost připomíná ukrajinskou Pripjať po výbuchu Černobylu. Koneckonců i jeden z prodejců auta, s kterým jsme byli chvíli v kontaktu svoje auto prodával právě kvůli stěhování do Aucklandu. 

Aukce byla fantastická. Hangár plný zaparkovaných aut, které se můžou prolézat dle potřeby, s technickými údaji nalepenými na oknech. Dalo by se tam vybrat, ale potřebovali jsme okouknout situaci. O šesté zazvonili zvonečkem a na podiíčko vylezl chlápek vedoucí aukci. Ze začátku jsem se nemohla udržet smíchy nad jeho drmolivou angličtinou. Záhy mě ale smích přesšel, protože jsem musela kontrolovat Zdenála, který měl pořád potřebu ukazovat, jaké auto na dražbu právě přiváží a radostně při tom rozhazovat rukama. Což se na aukci podle mě nedělá, když se chceš vyhnout problémům.

Aukci vedou dva pánové. Jde o duo hlásičů, kdy jeden hlásí sumu, za kterou se právě draží a "přicmrndávač" vykřikuje, když zahlédne někoho, kdo má zájem o příhoz. To je celé, ale s rychlostí kadence samopalu. Leckterý hoper, kterému došla múza by měl na Turners'auction zavítat. Stačilo by přidat pár basů a dalo by se to tlačit na cédéčka a dosahovat platinových desek. Přiložím krátké videíčko. Bohužel forma hlásiče fluktuovala později a myslím, že tam budem muset ještě jednou zajít, abych ulovila lepší "song".

Na závěr: jen pocit, který mě včera ve slabší chvíli napadl a musím ho zaznamenat. Jakkoliv pohodově a rajsky tenhle výlet vypadá, tak to není úplná pravda. Litovat ho nikdy nebudu, alespoň zatím jsem o tom přesvědčená, ale bezbolestně a bez nervů to rozhodně neprobíhá. Nikdy není nic připraveno tak, aby se člověk jen "vezl". O to víc cesta na opačnou polokouli s omezeným budgetem. Musíme se skoro pořád rozhodovat, a je snadné začít o učiněných rozhodnutích pochybovat, ať už jde o to, jestli jdeme správným směrem nebo o to, jaké auto máme koupit. To jen tak pro úplnost.

Den třináctý (pondělí 21.1.)

Dnes hrotíme přípravy na odlet. Jedno domluvené auto na zkouknutí zítra nám padlo, poněvadž majitel už ho střelil. Podle chlapců auto za vcelku reasonable price. Podle toho, že se na trademe.co.nz moc neohřálo asi opravdu kvalitní nabídka. Začínám z toho být hodně nervozní. Mám už dlouhýýý seznam toho, na co při koupi dávat pozor. Radiator, suspension, cambelds, water pump, koukni na vodu, jestli tam není corosion, transmission flush je taky dobrý zcheckovat. Zápisky jak od čuněte...Protože jsem autolaik a vím jenom, kde se vůz startuje a jak se řídí, tak to bude koupě zajíce v pytli. A představa kolik co může při opravě stát. To by byl konec našeho budgetu. Skoro si začínám říkat, jestli jsme nakonec to auto neměli koupit tady a připlatit si za ferry po cestě tam. No, málokdo tu měl pro začátek cestu vyšlapanější než my v Aucklandu. To je třeba si uvědomit a brát to statečněji, než jsem to doposud brala. Ale to auto mě oproti zkušenosti ze včerejška rozhodilo…

Od zítřka nevím jak to bude vypadat s připojením k netu. Myslím, že ze začátku to bude dost divoké, ale budu se snažit se dostat online. Začínáš být mým psychoterapeutem, milý cestovní deníčku.

Zdravím pravidelnou čtenářku a jejího nepravidelného Arebiče…po přestávce bude následovat dramatická zápletka.  

Den dvanáctý (neděle 20.1)

Dneska jsme se ráno trochu poplašili a zjistili jsme, že vlastně nemáme nic jiného než letenku do Christchurch, btw. podle kiwáků letenku do "města duchů". Po zemětřesení v roce 2011 se odtud lidé jen stěhují, centrum je absolutně pobořené a Marcelka to dnes myslím výstižně popsala jako město v takovém stavu, že se rozhodla tam nefotit, protože by se cítila jako když by fotila umírajícího.

Zpět k věci. Hned po ránu jsme si tedy zabookovali "tent pitch" na tábořišti. Docela mě překvapilo, že podle google maps by to mělo být vcelku v centru. Stanové tábořiště v centru? To jsou páni urbanisti vyznavači punku nebo spíš trempu. Ale ještě spíš mě mrazí domněnka, že půjde o krizové tábořiště z dob otřesů. Uvidíme.

Na NZ je člověk bez auta jako bez nohou, takže jsme hned na doporučení okoukli nějaké car auction a trademe.co.nz. Vypadá to na vyšší investici, ale záruku pohodlí, tedy "van" nebo alespoň "station vagon". V nabídce jsou i vychytávky typu dřevěné patříčko s matrací na spaní a plným kuchyňským vybavením v ceně. Věc není úplně jednoduchá,o to víc, že ani jeden z nás imbusy na háku zrovínka nemá. Registrace auta, WoF(nikoliv WoW)-tzn.waranty of fitness- něco jako kontrola na STK u nás, ekologická daň za najeté kilometry na dieselech, stáčené kilometry, spotřeba, historie oprav…a to budeme muset obejít nabídky pěšky, protože pronájem auta by vyšel na nesmyslně hodně. Nikdy předtím jsem si nepřála víc, moct už konečně spát ve vlastním autě.

Odpoledne to chtělo zase proložit nějakou zábavou. Marcela s Davidem nás vzali na Pihu. Pláž "poblíž", cca 20-30minut jízdy autem. K Pize se sjíždělo serpentinami mezi skalami. Jeden z dalších neskutečných výhledů se nám otevřel. Pláž z černého sopečného písku, obklopená skalami. Docela přátelské vlny, které nám M+D označili za malé. Počasí dnes přálo, tak jsme se vyblbli ve vlnách. 

Piha a Lion Rock(jako sedící lev)

K večeru jsme vyzvedli v práci další dva Čechy žijící nyní v Aucklandu a jeli se koupat do asi 45min vzdálených spas s teploučkou vodou. Alexandra a Matouš jsou v Aucklandu přesně dva měsíce. Na cestu si půjčili od rodičů a tak je jejich touha tu uspět motivovaná ještě záložním motorem. Oba jsou vystudovaní architekti. Jejich vyprávění se mi zdálo veskrze pozitivně naladěné, ačkoliv po dvou měsících ještě výdaje plně nepokrývají náklady. Jejich zkušenost je taková, že z připažených končetin se klubají ostré lokte, protože situace je k tomu nutí. Od odeslání prvního CV po stopadesáté CV na různé pracovní posty od architektonických studií po restaurace, se dostal skin CVček pět faceliftů. Od prvního ryze akademického s ukázkami vlastních vizualizací budov po poslední, se zkušenostmi s mícháním koktejlů a přípravou kafíček. Kafíčka jsou kapitola sama o sobě, zdá se, že jsou na kafíčka kiwáci ujetí. S čím o tři CV dříve neměli zkušenosti už v poslední verzi mají letité zkušenosti. Zkrátka co neumím, se naučím( a Vy to vědět nemusíte:). Výsledek dvouměsíční dřiny je 25hodin týdně na placu v restauracích pro Sašu, v pozici tzv. runnera(nemluví s hosty, ale nosí objednávky na stůl) a mytí nádobí v seafood restaurantu pro Matouše. Doba je asi tak zlá nebo Auckland tak přeplněný, že ani práci v takovém pelu asi není vůbec lehké získat. Jejich cíl je nyní odletět na jih a zkusit štěstí tam. Začíná se zdát, že náš krok odjet, nabývá na hodnotě. Jediné co je drží, je tříměsíční smlouva na pokoj v ubytovně v centru, kde mají tzv.bond(něco jako záloha, která se jim v případě nezničení bytu vrátí po 3 měsících). Jejich bydlení je fantastický! Skoro až klišé, že v něm bydlí oni, architekti. Jde o bývalé vlakové nádraží přestavěné v ubytovny. Společné kuchyně, koupelny a prádelna, ale vlastní pokojík s mikrovlnkou a konvicí. Nápis v atriu ubytovny: This is not a train station, ten mě dorazil. Matouš už dokonce postarší místňačce vysvětloval, že lístek na vlak uvnitř nekoupí. 

nádražní ubytovna(Auckland railway station/ The Strand)

No, měla bych už mít hrozivý bobky, po dnešním vyprávění. Ale jsem tak ospalá, že už mě ani vidina strachu neprobudí. Kéž by mi ta bezdůvodná vyrovnanost vydržela co nejdéle.

Mnohem víc mě děsí, že během sepisování tohoto zápisku se stihly dvakrát protrhnout mračna. Pokaždé s nástupem ve dvou vteřinách a po deseti zase bez kapky. Co budeme v tom stanu v Christchurchi dělat? 

Den jedenáctý (sobota 19.1)

Včera večer nám David představil svoji přítelkyni Marcelu. Žije na NZ asi dva roky, ale v ČR už nežije od ukončení střední školy. Cca 15let. Češtinu prý už skoro zapomněla a až s Davidem zase začala mluvit. Začátek vztahu vypadal tak, že David mluvil česky a Marcela odpovídala anglicky. Postupně se jí do anglických souvětí podařilo vsouvat česká slovíčka. Ještě před dvěma měsíci to ale pořád byla převážně angličtina. Teď mi to přijde skoro neuvěřitelné, protože Marcela mluví česky prostě jako rodilý mluvčí, kterým také je. Hledat slovíčka jsem jí slyšela minimálně. Je znát, že angličtina je pro ní občas přirozenější, ale i Davidovi po čtyřech letech pár drobností z češtiny vypadne. Jako, že je lepší mít vrabce v hrsti, než holuba na střeše. A tak jejich rozhovor vypadá asi tak, že se spolu baví česky a pak  David Marcele mimoděk nabídne pivo s would you like one? Zní to, jako by se spolu učili anglická slovíčka a pro zopakování je občas vkládali do vět. Přitom je to vlastně naopak. Marcelin celý životní příběh bude asi hodně zajímavý. První její zahraniční výlet proběhl někdy ve čtrnácti letech během letních prázdnin. Zatímco si rodiče mysleli, že stanuje v Čechách s kamarády, jezdila po Evropě stopem(!). Po střední byla pár let v Německu, v Anglii, nejzajímavější je dvouletá zastávka na Borneu. Kvůli Borneu prý cestovat začala, byla to její "dream destination" od doby, kdy jako malá četla v knize o bornejských princeznách. Nad podobnými lidskými příběhy Čechovi jako mně musí stát rozum. Jak napadne čtrnáctiletou stopovat po Evropě? Jak to, že se nebála? Co na to rodiče? Zkrátka, někdo to má asi opravdu v krvi. U jejího vyprávění (které mi nijak nevnucovala, protože já bych to z ní asi nejradši vytáhla všechno, kdyby mi to nepřišlo hloupé se pořád ptát) mi vytanul na mysli pojem, který už asi někdo někdy vyslovil a já o něm četla, a to pojem "občan světa / světoobčan". Jak mně ten pojem z tepla mojí peřiny v Čechách přišel nadnesenej, trapnej a pozérskej (někdy to spisovně tahá za uši a já už se rozhodla svoje lalůčky netahat). Ale po setkání s Marcelou a ostatními Davidovými spolubydlícími mi přijde velice výstižnej, ačkoliv není jaksi…zvukomalebný.

Takže včera jsme byli na promítání Top gunu na nějaký komín v přístavu v centru Aucklandu. Celá čtvrtť prý byla nově vystavena kvůli šampionátu v rugby. Večer jsme povídali asi do půl třetí ráno. Dnes výlet na Mt.Eden, jeden z asi pěti sopečných kopců v Aucklandu, s jasně viditelným pozůstatkem po kráteru. Pak koupačka, naše první v Pacifiku. Nezbývalo než udělat serii fotek, které nás napadlo publikovat jako tzv."na.í.ací album". Je těžké odolat, pokud se koupeme v lednu v oceánu.

 Ale uvidíme, s čím se vrátíme. Pachuť ubývajících financí s časem samozřejmě přibývá. Práci budeme muset najít stoprocentně, pokud tady chceme zůstat až do července. Sehnat práci, chce umět se prodat, obzvlášť pokud hledám uplatnění v něčem, co jsem nikdy nedělala. Schopnost umět se prodat je ta základní, která mi chybí a kvůli které tady taky jsem, ale vstříc nastalé situaci, když už není kam utéct a proměna osobnosti v dravce je nutná….no, bude to ještě opravdu dobrodružství. 

Den osmý-desátý (pátek 18.1)

Kia Ora z Nového Zélandu! Poslední dva dny mi nedovolily napsat ni řádky, ale jak říká Arnold: I'll be back! A tak už zase datlím do Evernotu.

Než začnu s NZ, dlužím si ještě poslední den Taipei, z kterého jsem si přinesla vtipný objev. Ve středu nám vyšlo perfektní počasí. Vydali jsme se do Sun Yat-sen Memorial hall(u). Pokud to dobře chápu, berou doktora Suna, jak mu na Taiwanu říkají, za zakladatele ROC (Republic of China), tatíčka národa, takový náš TGM. V památníku byla tabule poukazující na to, kde všude na světě vzdali poctu Dr.Sunovi památníkem, sochou či alespoň bustou. Překvapilo mě, že i v Praze prý máme sochu Dr.Suna. Neudivovalo by mě tolik, že o její existenci nevím, nepasuju se na kunsthistoričku, ale… nepřípomíná nikomu ten detail sochu TGM na Hradčanském náměstí?

 Zde pro srovnání TGM na Hradčanském náměstí:

Mně hodně. Jinou sochu Dr.Suna v Praze se mi vygooglit nepodařilo, tak ve mně vzrostlo i přesvědčení. Jen pořád nevím, jak k tomu mohlo dojít. Napadla mě i konspirační teorie, že si v muzeu Dr.Suna vygooglili heslo: socha otec národa svět a vyplivlo jim to TGM. Nebo k tomu došlo úmyslně? Však on ani Chiang nebyl jen čistě kladný hrdina, ale je na Taiwanu prezentován jen v tom nejlepším světle. Chiang i Dr.Sun mají svoji 10 metrovou sedící sochu z bronzu. Sedící bronzové sochy mi začínají zavánět kultem osobnosti. Nemyslím si ale, že by šlo o záměrnou mystifikaci návštěvníků.

Přelet byl hladký, i když najít v Taipei odjezdovou autobusovou halu B, nás stálo dost sil. V Sydney jen rychlé načerpání paliva, a na let přiskočilo pár maorských místňáků. Z letadla se mi podařilo zachytit Opera house. Sice o velikosti špendlíkové hlavičky, ale nikdo mi nevezme, že tam je.

Větší opletačky už byly na letišti v Aucklandu. Novozélanďanům(dále jen Kiwi-ům, jak se prý rádi nazývají) se nedá upřít, že se hodně starají o "bio-karanténu" svojí země. Samozřejmě se opět nesmí přivážet ovoce, maso apod. nebo ho alespoň musíte přiznat nebo čelit pokutě 400NZD. Tak jsme ty Fidorky a pistáciové Deli pro Davida přiznali. Bez problémů nám je pustily dál. Nevím co udělali s cestovní ledničkou plnou mražených ryb, kterou měla paní ve frontě před námi, ale pouta jí za ty ryby nenasadili. Asi je důležité se přiznat. Protože jsme deklarovali propriety na turistiku, museli jsme do další kontrolní fronty. Zde jsme museli ukázat náš stan a hiking shoes. Já měla na nohou conversky, ale Zdenál měl obuty právě hiking shoes, tak ho zuli. Paní oficírka si letmo prohlédla zahnojené podrážky našich bot. Obojí, pohorky i stan nám odebrali a poslali nás do fronty na jejich opětovné vydání. Služby tu fungují výborně. Boty nám vrátili precizně umyté, podrážky vyleštěné do sklovata:) Zdenál poznamenal, že by měl i leccos na vyprání. Myslím, že to paní vzala a vcelku se i usmála.

Venku už nás čekal David. Kluk, který tu žije už čtyři roky a já jsem se s ním loni v létě, když byl doma na návštěvě, náhodně seznámila v práci. Slovo dalo slovo a on nám na první dny poskytl svojí pomoc. Jeho politika poskytnutí pomoci se mi zamlouvá. Řekl nám, že od nás nic nečeká, snad jen, že tuhle pomoc někdy pošleme dál. Tedy pomůžeme někomu v podobné situaci. 

Jeho domov je naprosto senzační. Výhled na záliv, terasa, krb. Co víc si může první noc v cizí zemi přát. Číst to asi nikdy nebude, ale poděkovat mu tady za jeho pomoc musím. Děkuju a pošlu to dál hned jak to půjde! Večer jsme měli malé BBQ s jeho spolubydlícími. Mark ze Španělska, na NZ něco přes rok, letos se chce vrátit a Jamie z Irska, na NZ asi 3,5roku, na podzim se tu bude ženit. Pan domácí, starší pán, bydlí s nimi, původem z JAR, ale nyní vlastně už sám kiwi. Pak mají ještě jednoho spolubydlícího, který momentálně cestuje a jeden pár, které jsme ale neviděli.

Večer jsme při pivečku probrali s novými známými plány. Vzhledem k rychle se blížícímu podzimu(cca v březnu)jsme se rozhodli koupit letenky do Christchurch. Letenka vzhledem k cenám trajektů vyjde nejlevněji. Christchurch je prý od zemětřesení v roce 2011 dost lehlé popelem a je oproti Aucklandu samozřejmě levnější. Koupit auto nás tam vyjde také levněji. Rozhodnutí je tedy relativně jednoduché. v úterý směr Christchurch a jižní ostrov.

Dnes ráno jsme jeli s Davidem do centra zařídit potřebné formality. Vůbec jsem nečekala, že to půjde tak hladce. Teď už máme vlastní NZ telefonní číslo, zažádáno o IRD, daňové číslo a za chvilku ještě zřídit NZ bankovní účet. Jak jinak než u Kiwi bank. Uskutečnit toto bez asistence Student agency byla pravděpodobně naše první správná volba. Doufám, že další se nás budou držet. 

Den sedmý (úterý 15.1.)

Tak jsme se dnes podívali do Ping-linu. Metrem na konečnou zelené linky do Xindianu. Z Xindianu busem 923 do Pinglinu. Dle našich zdrojů cca 40 minut jízdy, léta páně 2008 za 68TWD/osobu. Po příjezdu do Xindianu jsme zjistili, že máme hodinku čas, tak jsme se porozhlédli po okolí. Konkrétně po nábřeží na most pro chodce: Bitan Suspension Bridge. 

Počasí vyšlo nádherně, tak jsme mohli i jednu vrstvičku sloupnout. Při nástupu do autobusu nám dost pomohlo místní děvče, protože řidič nebyl anglicky mluvící. Jízdné bylo 60TWD za oba. To mě po včerejší zkušenosti docela znejistilo, ale ostatní indikátory hlásily, že všechno sedí, tak jsme nastoupili. Myslela jsem, že už jsme daleko za městem, ale po výjezdu na dálnici byla krásně vidět 101čka. Tak jsme buď daleko nebyli nebo je ta věž daleko vyšší, než se mi původně zdálo. Z. na lišejníku zkontroloval zeměpisný směr autobusu a oba jsme zařízli. Probudila jsem se asi tak 20vteřin před zastávkou Ping-lin, ani si nechci představovat, kam bychom jeli, kdybych se neprobudila. Tea Museum bylo docela zajímavé, ale lány čajovníků po kopcích se nekonaly.

Tak nevím proč nám to bylo tak vřele doporučováno. Až si říkám, jestli jsme v tom autobusu neměli přecijen ještě chvilku posedět. 

Vrátli jsme se zpět do Xindianu a zkusili si koupit od stánkařky nějakou místní mlsotu. Nejdřív něco, co vypadalo jako placka plněná směsí luštěnin a rýžových nudlí za 25TWD a potom něco, co vypadalo jako kobliha posypaná cukrem krystal s dírou uprostřed za 10TWD. První plněná placka mi nechutnala, tak jsem jí přenechala Z., kterému chutnala. Sama jsem se zakousla do koblihy. Než jsme došli k metru, tak se ale Z. začal ve svojí placce rýpat a tvrdil, že salát není salát, ale krevetka s očičkama. Tak jsme se trošinku poškorpili, až jsem mu zase dala svůj děravý koblih a dojedla plněnou placku. Trošku mě naštval, že mu to vlastně chutnalo, ale protože se rypákoval v obsahu, tak si to zhnusil. Z. je typické dítě, které ve školce zvracelo po buchtičkách se šodou a zůstavalo na obědě mezi posledními. Schválně se ho zeptám….Tak to byla játra, ale v principu jsem to odhadla. Mimochodem, malé krevetky to asi vážně byly.

Pořád si neumím udělat představu o životní úrovni průměrných Tajwanců. Dost mě mate promísenost obojího. Taipei je urbanisticky, když to řeknu svými slovy, město s krystalickou mřížkou. Tzn. že hlavní ulice jsou na sebe kolmé nebo paralelní. Tyhle hlavní ulice jsou tak trochu Times square, trošku "posh". Nablýskané výkladní skříně, evropsky, americky nebo komiksově vypadající lidi na širších chodnících, domy s hladkou fasádou. Mezi těmi hlavními ulicemi jsou opět geometricky narýsované vedlejší uličky. Chodníky zaskútrované. Ve výlohách všechno od kočičího zlata přes loterijní lístky, opravnu skútrů po zubařskou ordinaci. Každé okno v jiné úrovni, sem tam přicucnutá klimatizace. Zkrátka v intimní vzdálenosti několika desítek metrů je tu velké město i jeho "stín". Není to prostě 5. Avenue a za řekou Bronx. Proto by mě zajímalo, jak vypadá průměrná domácnost tady. Mám pocit, že bez toho se člověk nikdy o zemi nedozví víc. Není špatná myšlenka ten coachsurfing…

Den šestý (pondělí 14.1.)

Dneska jsme se konečně vydrápali z hostelu před jedenáctou a stihli v McDonaldu snídani. Jsme s ním už trapný, ale asi ani jeden z nás by nemohl mít snídani, která měla víc jak dvě nohy nebo chapadlo. Počasí k nám má být od dneška milosrdné a to dneska platilo. Po ráno trošku chladněji, ale během dne se zase ukázalo sluníčko. 

Když se vrátím k tomu McDonalds, neměli tam na dámách na výběr a všechny toalety byly turecké. Většinou tady bývá na veřejných místech na výběr mezi turkem a klasikou, což už mě samotné překvapilo. Prvně mě to kdysi překvapilo v Litvě, tam měli pro publiky jenom turecké. V Litvě! Docela by mě zajímala taková tematická "geokulturní" mapa světa. 

A když jsem u té mapy světa, tak v Chiang Kai-shkově pracovně byla mapa světa, která by se mi líbila domů. Nebyla klasická jak jí známe my Evropani, tzn. na východě Japonsko až Nový Zéland, leckdy jenom Austrálie, na západě  od Aljašky po jižní Ameriku. Tzn. Pacifik vypuštěn a většina ostrovů Pacifiku v rámečku u pobřeží Austrálie. Jejich mapa světa má na východě východní pobřeží USA - východní pobřeží jižní Ameriky a na západě západní cíp Evropy. Tzn. v čoudu jen kousek Atlantiku, možná ani ne. Strašně mě překvapily vzdálenosti a rozložení ostrovů Pacifiku, strašně mě překvapilo jak daleko od USA leží Havaj! Dost se mi tím objasnilo, jak mohli Japonci doletěl do Pearl Harboru a neusnout po cestě. A taky už chápu ten "stěr" Margaret Thatcherové Reagana, když u něj ospravedlňovala, proč chce uhájit Falklandy. Tohle znám teda z Železné lady, žádná fundovaná učebnice, jen aby bylo jasno. 

Konec asociací, záchody a mapy opouštím.

Takže Beitou. Paráda. Metrem hezky až tam. Poněvadž jsme tajwanskou Lonely Planet moc neřešili, tzn. nemáme, tak jsme Public Hot Springs v Beitou hledali jen podle návodu z wiki. Který vlastně ani nebyl. No Hot Springs (dál HS) tam mají být všude, tak proč to taky řešit, že. Jsme si řekli. Tak vylezeme z metra v Beitou a jdeme k Informacím. Slečna nám řekla, že v Beitou je jen jeden Public HS, ať jedeme ještě jednu stanici do Xiu Beitou, tzn. Nové Beitou, kde jich je vícero. Já jsem měla z internetu načteno a nakoukáno obrázky z jedněch konkrétních HS, a ty měly být v Beitou. Tak jsme dělali, že se vracíme do metra, aby si slečna nemyslela, že jsme úplně pitomí, ale vylezli jsme přecijen ven jiným východem. Hned první mapa města po cestě nás k HS navedla. Najít šly náramně snadně na zdejší poměry. Vstupné 100TWD na osobu, no ok. Sice jsem z blogu jiného cestovatele vyčetla, že vstup má být 40TWD, ale inflace od roku 2009 mohla udělat své. Zaplatíme, chlapec u kasy nás pošle každého do jedněch dveřích. A zde už se naše příběhy rozcházejí. Za dveřmi byla plenta. Po jejím odtáhnutí jsem svému oku odhalila cca šest polonahých Tajwanek. Tak jsem radši zalezla zpátky s tím, že se aspoň zuju v předsálí šaten a zbytek tedy učiním mezi ženami. Zuju se, vkročím a po nahlédnutí na levobok od plenty zjišťuji, že toto není šatna, nýbrž toto je všechno. Pidimrňavé vnitřní HS s jednou nádrží plné postarších žen. Vzbudila jsem pozornost. Myslím, že rychleji jsem se odnikud nedekovala. U kas jsem se snažila s chlapcem dorozumět, že to nejspíš nejsou mixed outdoor public HS, které hledáme. Chlapec nerozumněl nic. Tak jsem ho náznaky požádala, aby mi vyvedl Zdenála. Zdenál vyšel, očividně stejně překvapen jako já. K plusu se musí chlapci ponechat, že peníze nám na požádání vrátil. Zdenálovo verze příběhu mě pobavila snad ještě víc. Pánové byli asi ještě starší než dámy a mnohem víc nazí než dámy. Ptala jsem se Z., co chtěl dělat? "Já bych se prostě převlík a chvíli poseděl." "Já jsem čekal, že s tím něco uděláš."

Dívka v informacích prostě měla pravdu. Nicméně nechápu některé zdejší stanice metra, protože vzdálenost stanic Beitou a Xiu Beitou je asi jako mezi tramvajovou Lotyšská-Podbaba. Tak jsme to došli pěšky. Všude pěkné mapy areálu, a tak jsme našli Public Outdoor HS. Přesně jak je znám z obrázků. Vstup přesně 40TWD. Tři kamenné nápustě   vody v kaskádě.

Fotit se v areálu nesmělo

Dole voda 35-38°C, uprostřed asi o 5°C víc, nahoře voda peklo. Po stranách dvě nádrže s ledovou. Nějací kanadští kluci nám vysvětlili co a jak. Z nejnižšího (cca 35°C) po 5minutách do ledového na 1minutu, pak prostřední - ledový - voda peklo - ledový. Musím říct, že jak se mi na počátku zdálo, že nelze vlézt do jiného než do nejnižšího teplého, tak jsem nakonec vlezla do všech a až na voda značky peklo mi to bylo příjemné. Nahoru jsme vlezli, ale stálo to tisíce mrňavých jehliček v tříslech, nohách a všude v těch partiích. Klucí tajwanský tam seděli jakoby nic, ale červení byli jak raci. 

Odpoledne už jen Xingtian Temple a obědovečeře na ulici.

Den pátý (neděle 13.1.)

V Leopardí zahradě se spí rajsky. Na FB k fotce z pokoje, kterou zveřejnil Zdenál, padl názor jestli se zpoza těch skel na pokoji netočí nějaká tajwanská lechtivá podívaná. To mě teda nenapadlo, ale je pravda, že to připomíná skla z výslechových cel US seriálů o "zlym a hodnym" poldovi. Dneska jsme nového moc neviděli. Bylo ošklivo a na Beitou to nevypadalo, tak jsme chtěli do National Museum of History, zjistit trochu víc o tom, jak to bylo s tím Chiangem apod. Výklad slova history je tady ale dost odlišný. Zatímco já si pod dějinami představím státní zřízení, jejich proměny a představitele, tak tady je historie čtyři patra plná misek (mís), výstavy tamního umělce a kaligrafie. Zkrátka jsme oba se Z.(Zet?:), zkusím mu říkat Zet, jak se bude tvářit) očekávali něco jiného. Zítra už ale pojedeme do Beitou na Hot springs i kdyby chumelilo, možná Zdenála přesvědčilo i to, že jsem někde vyčetla, že je Beitou vyhlášené jako bývalý nelegální "Red district". Pozítří chceme do Pinglinu, čajová plantáž, muzeum čaje apod.

Jinak mě dneska chlapci (právě teď, když píšu)sedící po obou mých bocích v kavárně, nutí se zamyslet nad tajwanskou módou. Je tady řekla bych docela dost nadprůměrně udržovaných kluků. Rozhodně tu u kluků frčí kovové cvočky na košilích, zirkony v uších, šílené barvy přelivů, účesy jako podle Jakuzy- patky, ocásky, ofinky, přehazovačky, přehazovačky přes vyholenou půlku hlavy atd., lakýrky, hogofogo tepláky- tzn.že musely být asi drahé, že v nich chodí do kavárny / nebo mají oblibu v Bronxu? / nebo jim to je úplně šumák?- nezdá se, hipsterovské brýle - tzn.výrazné obroučky, ale bez skel- to mi připadá hipsterovský až na půdu (tady nelze použít spisovnou), leopardí vzory…jé leopard, zase (popisuju pouze kolemjdoucí osazenstvo kavárny).

A kabelky. Chlapecké kabelky. Vypadá to jako normální dámská, ale nosí jí kluk. Těch už jsem tu vážně viděla dost. Ale až takhle typických tu je jen pár kluků, ne že by to byla většina. Jiní kluci mi zas připomínají emo, někteří i japonská manga(komiksy, jak vystřižení z komiksu). Otázka je, jestli se stylizují do mang nebo jestli manga popisují asijskou mládež. Holky tu zase často šmajdají, jinak mě asi ničím nezaujaly. Šmajdají tím způsobem, že se jim při chůzi sráží kolena a tím nějak přijdou o plynulost výměny nohou levá za pravou, pravá za levou. Asi jako kdyby měly extrémní X nohy. Nebo je to od bot, na to už jsem taky koukla. Možná jim prostě nesedí boty a tím zaváháním uprostřed výměny nohou si tu vyzouvající se obuv zase nahodí, ale že by mělo cca 30% Tajwanek špatné číslo bot? 

Je zkrátka znát, že se od našeho pokolení odtrhli, když se dělila Pangea. A mně se to líbí. Např. v obchoďáku jsem dnes pořád cítila naprosto cizí vůně, až na pendrek(lékořici) v různé intenzitě. Všechna jídla, která jsme tu doteď na ulici jedly jsou chuťově úplně jinde. Přirovnala bych to ke gumovým medvídkům do kávy s octem. Ne, že by to tu dělali, i když by to určitě dělali, kdyby je to napadlo. Možná, že už to dělají. Zkrátka něco tak nemyslitelného se spojí v jedné chuti. Přesně takový pocit mám skoro při každém jídle. Pocit úplně jiné chuti, kterou mozek vůbec nečekal, ačkoliv některé ingredience znal z dřívějška. Třeba takový řízek, který jsme měli hned první večer. Nebo spíš něco, čemu by se u nás říkalo řízek. Bylo to kuřecí prsíčko, bylo obalené, bylo osmažené, mělo vzhled řízku, ale po polknutí jsem stejně chvíli zaváhala, jestli mi to nechutná, nebo jestli jsem spíš překvapená tím rozporem mezi vzhledem a očekávanou chutí.

Dnes jsme viděli pravděpodobně nějaké slavné seskupení. Dav kolem nás se začal formovat kolem schodů z obchodu a najednou se objevila pětice holek, pravděpodobně kapela, a nasedly za velkého haló do přistavené dodávky. Z. má video, ale pravděpodobně se sem videa nedají nahrát. Ještě to zkusíme.

Den čtvrtý (sobota 12.1.)

Dnes byl dost vyčerpávající den. Včera jsme zjistili, že budeme muset stěhovat bivak, poněvadž náš TaiwanMex už byl na další dny plný. S čímž jsme dost naivně vůbec nepočítali. Takže místo dnes plánovaných Hot springs v Beitou jsme kolem jedenácté vyrazili pěkně na těžko s plnou bagáží směr Taipei Ximen Zebra Apartment, z kterého nás nakonec přesunuli na Leopard Garden:) :) :) a ještě jednou :), ale k tomu se ještě dostanu.

Podle mapy vcelku triviální cesta. Zakroužkovali jsme na mapce blok budov, kde by měl hostel být. Konkrétní "lane" totiž na mapě vůbec nebyla. Přiblížili jsme se MRT(zdejší zkratka pro metro) k cíli. Už od rána mírně poprchávalo se vzestupnou tendencí. Pozitivně naladěni tím, že za deset minut tam podle navigace zaslané emailem od hostelu musíme být, jsme vyrazili hledat kýženou ulici…po zhruba 40 minutách provazů deště a třetím prokorzování zatrolené ulice XiChang začaly polétávat první vulgarismy. A déšť začal sílit. A na zádech máme oba cca 20 kilo.  

Abych to zkrátila. Značení ulic jak na mapě, tak in vivo se liší. Vyslat do ulic Taipei Svaz českých turistů s kýblem červené, modré a žluté barvy by opravdu nebylo od věci. Prvním problémem pro průměrného Evropana tady (IMHO) je, že přepisy čínských názvů ulic do latinky se mapa od mapy liší. Tzn., že ulice jménem XiShang na mapě, může být ShiShang na ceduli. To je ale v dešti pod Evropanovu rozlišovací schopnost, pokud se na druhou stranu můžou křížit ulice Yajing a YaJiang. Druhým problémem může být, že např. ulice XiChang je ještě rozdělena na několik "lane". Čísla "lane" ale nenavazují systematicky, a to podle mě v žádném časoprostoru. Čísla se střídají nahodilostí "Šťastných deseti". Lane No.13 a za rohem No.29 stejnojmené ulice? XiSchang Rd., Lane No.29 volně přecházející v Kangding Rd., Lane 56? Kein Stress. Třetím a zdaleka asi ne posledním problémem je podrobnost map. Nevím jestli by se dala někde koupit lepší, každopádně ty, které se mi dostaly do rukou, nevyjímaje google maps, jsou místopopisně na úrovni TamTamu. Protože i ulice Stínadel jsou díky Červenáčkovi zmapovanější. 

Nakonec nám po necelých dvou hodinách v dešti a jedné snaze nechat se na místo dovézt taxi, pomohl dobrý člověk…pravda, kroužili jsme kolem cíle v soustředných elipsách, ale jak dlouho by to ještě mohlo trvat? Poučení domů: až doma uvidím zmatené turisty, určitě je musím sama oslovit a pomoct, bude-li to v mých silách. 

Na hostelu na nás koukali, jako kdybychom spadli z višně. Že jsme po čtvrti bloudili dvě hodiny nemohli pochopit. Do konečné destinace našeho ubytování (cca 5 min chůze od recepce) nás už radši dovedla sympatická Taiwanka na kole. A to už se dostáváme k Leopard Garden. Myslím, že pár obrázků vydá za stovky slov.

Odpoledne už jen krátká návštěva Longshan Temple, pravděpodobně konfuciánský chrámeček. Zjistím až budu zase při silách. Mimochodem opět o ulici vedle oproti značení na mapě, Kristova noho.

Den třetí (pátek 11.1.)

Časový posun nám sežral půl taipeiského pátku. Časové údaje se mi trochu pletou, protože mám na hodinkách český čas a Zdenál mluví v iČase, který se mu při dostupné wifi naladí na jeho iProduktech iAutomaticky. Na hostel jsme přišli asi v půl deváté dopoledne našeho(taiwanského= +7 k českému), pak se probudili v devět večer (taiwanského, protože to už jsem neměla na ruce hodinky, ale po ruce iPad), pak ve dvanáct, pak přes mě ve tři lezl Zdenál na WC, v půl čtvrtý ufňukával, že krz ten "jet-lag" prý už neusne, až nás ve dvanáct vysavačem probudil hostel-domus. Zdi jsou zde totiž papírové. Na vedlejším pokoji někdo musel mluvit ze spánku, protože mluvil soustavně,ale nikdo mu neodpovídal.

Tak jsme tedy na poledne vylezli z pelíšku a šli do ulic. První zastávka byla zcela kacířsky u McDonalds, poněvadž se nám nechtělo do vyhládlých žaloudků tlačit asijskou pouliční stravu. Pak jsme se rozhodli se vydat k Chiang Kai-shek(ovu) Memorial Hall(u). Opět došlo k nějakým směrovým třenicím se Zdenálkem, poněvadž on použil jeho iKompas(dále lišejník) a já šla podle svojí vobyčMapy. Třenice se vyjasnila hned, jak jsme podle lišejníku zjistili, že mám mapu vzhůru nohama (ale ne tím způsobem, že bych měla latinku vzhůru nohama, prosím). Všude dost zmatek, plno znaků a v mojí mapě se semtam nedostává vedlejších "nepodstatných" uliček.

Chiang Kai-shek Memorial Hall a park stál ale ve výsledku za to. Krom ohromného bronzového sedícího Chianga stojí za zmínku některé kousky z expozice. Například dva superdlouhé Cadillacy, kterými minimálně jednou, a tím druhým právě jednou, Chiang jezdil. Co bylo nej, byl Chiangův svatební úbor z roku 1929. Ušito Tom Tailorem. To mě pobavilo. Potom pár fotek s generálem McArthurem, s Lyndonem Johnsonem, s Ronaldem Reaganem. A taky jsme zastihli střídání stráže u té sedící Chiangovo sochy. Dost, ale opravdu dost blízce se museli inspirovat skečem Monty Python's: Ministry of silly walks, okořeněné o stepové kovem podbité podrážky.

Cesta z Chiang Kai-shka na Taipei 101 nás seznámila s autobusovou dopravou. Mezi pruhy pro auta mají speciální dva pruhy pro autobusy ohraničené zábradlím, což je dokonalý. Placení lístků jsme nepochopili, vlastně ani autobusovou síť a číslování. Prostě jsme vlezli do prvního autobusu co přijel, protože 101čka je cca 4,5km od Memorial Hallu na stejné rovné ulici. Zdenál se řidiče zeptal, jestli jede ke 101, na což kývl, ale kdo ví jestli rozumněl, lidé tu zatím moc angličtině nevládnou, pokud nemají vyloženě pro-turistickou funkci. Pak mu chtěl zaplatit lístek, pán mu řekl cenu, ale když začal lovit portmonku z pod trička, tak mávl rukou a šlápl na plyn. Vážně šlápl, protože nás zakceleroval do zadní části vozu.

Do 101čky, čili do nyní druhé nejvyšší budovy světa, se leze jak jinak než přes obchoďák. Obchoďák toho typu, že na metru čtverečním regálu leží jedny sluneční brýle a při nákupu hodinek si sednete do vyřezávaných židlí. Vstupenka na vyhlídku stojí 450TWD/osobu a stojí se cca 30minutová fronta. Výtah je ale zážitek. Píšou, že mají nejrychlejší na světě. Pravda je, že mi zalehly uši, což už mě ale zas tak moc nebaví. Z 5.do 89.patra, tzn.84 pater za 37vteřin. Vše vizualizováno na displeji výtahu. Dnes nám hodně vyšlo počasí, takže výhled byl výbornej. Ještě v sedm večer bylo 19 stupňů. Ve vrcholku té budovy je něco, čemu říkají Damper Ball. Koule z něčeho s vysokou hustotou asi. 550cm, 660 tun, zavěšená na ocelových lanech, vyvažuje věž při tajfunech a zemětřeseních.

Cesta do hostelu nás zase seznámila s metrem. Jednorázové jízdné se kupuje na žetonky, které se při vstupu do metra označí a při výstupu se za vhození žetonku dovnitř, otevře turniket. V metru mě zaujala protisebevražedná opatření. Krom toho, že u kolejiště jsou plastové zdi s dvěřmi na vstupování do soupravy. Nad kolejištěm jsou ještě sítě, aby tam někdo nemohl skočit z eskalátorů. Jinak jsme se těšili na frotery a zatlačovače do soupravy, ale žádní se neobjevili, tlačí asi jen v Tokiu. 

A ještě jedna zajímavá veřejná funkce tu existuje. Na skoro každém výjezdu ze sebezapomenutějšího podzemního parkoviště nebo přechodu a křižovatce stojí člověk s barevně blikajícím světelným mečem, či jemu podobnou hůlkou a  hlasitou! píšťalkou a snaží se řídit dopravu. Nechápu sice proč, když jsou všude semafory a světelné přechody a opravdu se tu přes ně chodí, kromě jiného taky proto, že mimo ně by asi ani přejít nešlo. Všechny tyhle osoby by podle vest měli být volunteers. Zdenál říkal, že někde četl, že světelné značení se tu bere spíš jako doporučení, tak asi pro to.

Večer první taiwanské pivečko za 40TWD, musím říct, že sehr lecker, až mě to překvapilo. A pouliční večeře při hůlkách za 50TWD (cca. 35Kč), což mi přijde jako neskutečná cena. 

Battery low, I must go.

Den druhý (čtvrtek 10.1.)

Přelet do Taipei ok, celý jsem ho prospala. Na letišti jsme se rozloučili s Jakubem. U pásu na zavazadla mě odzbrojil cvičený bígl. Jeho "nadřízená"obcházela všechna zavazadla, takže na otázku k mému příručnímu batůžku "would you mind?" mi nezbývalo než ne"mind". Pejskovi očividně batůžek nešmakoval a sedl si k němu. Což asi znamená, že něco vyčmuchal. Tak se mi paní ptala, jestli by mi "mind" ho otevřít. A jestli nemám maso. Pak přidal ruku k dílu ještě kolega, který se do toho batohu ponořil...a odkopal mojí mrkev a jablka. Tak mi příslušníci sdělili, že to je nelegální. Konkrétně ta kombinace jablka a mrkve asi nikoliv, ale přivážet ovoce se sem, a to už teď vím, nesmí!!! A že mi to ovoce budou muset "úředně zničit". Ten výběr slov mě pobavil. Dohodli jsme se tedy, že v jednom pytlíku jsou jablka, ale mrkev jsem jim nahlas neidentifikovala. Být ta mrkev v taiwanské mutaci "Kufru", tak to úřednictvo při poznávačce selže. Všichni tři na ní chvíli koukali, pak si jí omakávali…však to byla urostlá mrkev z Tesca, možná znají jen baby-karotky…až mě vytanula představa, jak to "úřední ničení" bude při šálku kávy v kanclíku probíhat:). No, asi jim to bylo blbý déle protahovat, tak to shrábli a šli. Pejsek dostal pamlsek za odměnu a byli fuč. 

Cesta z letiště vcelku dost dlouhá, cca 50minut autobusem, pak s tou bagáží ještě pár bloků, ale hostel jsme vcelku bez problémů našli. Ačkoliv mě strašně mátlo, že na orientační mapě na Main station mají sever orientovaný směrem na západ, ale v mapičkách z infocentra zase mají sever normálně na sever. A všude znaky a znaky. 

Hostel je teda miniaturizovaný do posledního detailu, však přidám "panoramatickou" fotku našeho pokojíčku. Zázemí vcelku špatný, ale teď po tříhodinovém spánku, už je mi to docela jedno. Co mě ale hněte je, že se tu nesmí splachovat toaleťák do mísy, to mi dělá trochu problémy, poněvadž zvyk je železná košile.