Týden 19. (středa 22.5.)

Kde jsem to skončila? 

Minulou sobotu jsme navštívili Kelly Tarltons' sea life aquarium. Kupodivu byl Kelly Tarlton muž. Nejvíc nás dostali tučňáci. Mají jich tam solidní zásobu a zrovna je krmili, když jsme přišli. Spočívá to v tom, že se vezme z kýble ryba a nacpe se na délku tučňákovi do zobáku. Trochu vzdáleně to možná může rurálnímu publiku připomínat krmení hus. Legrační bylo, když se kolem kýble seběhli. Pojem seběhli se, je v tomhle kontextu trochu nadnesený, protože rychlý přesun tučnáka spíš vypadá jako batole ve fraku dobíhající vlastní těžiště. Ale když se tedy kolem toho kýble ve finále "seběhli" a nedostávalo se na ně ryb, když zrovna chtěli, tak zobákem ožďubovali rukávy svých klečících vy-chovatelek. Což je asi legrace, když to dělá třiceticentimetrový tučnák modrý, ale kdyby si takhle dloubnul opodál stojící tučňák císařský (asi 120cm), tak by to už asi tak vtipné nebylo. Nejvíc jsme se potom zdrželi u akvária, v kterém se koupali. Nikdy dřív jsem je takhle ve vodě neviděla, takže mě hodně překvapilo jak rychle plavou, ale hlavně jak ve vodě nabydou. Když stojí na souši, tak mají, zdá se, zatažené pupky, ale když se ponoří do vody, tak se strašně nafouknou a jsou k nepoznání.    

Dál mají v Kelly Tarltons' tunel žraloků. Je to tunel s proskleným stropem, nad kterým plavou žraloci. Stoupnete si prostě na pojízdný pás, zalomíte hlavu, otevřete ústa a jedete. 

Další zážitek byli mořští koníci a mrtvolka obrovské chobotnice naložená do láku. Zkrátka Kelly Tarltons' stojí za návštěvu. 

Tuhle uplynulou sobotu jsme zase dostali pozvání na nějakou akci CS clubu v Aucklandu. Tentokrát se zpívalo u Pepy doma. Pepu jsme na opékání prasete asi o dvě hodiny minuli. Pepa je cca 40± pán, který do Aucklandu přijel před půl rokem. Našel si práci, jak jinak než v IT a v červnu za ním dorazí i manželka a dva synové, 9 a 13 let. Pepa bydlí v patrové bytovce s Ivanem a Katkou a pro zpestření dne si občas sjíždí schody na boogie boardu. Bylo mi řečeno, že každý nováček musí ty schody sjet. Tak jsem se nechala ukecat a sjela jsem si je za nás oba se Zet také. Zetovi budiž polehčující okolnost, že on nepil, protože řídil. S trochou alkoholu to dolů jede přecijen snáz.

Jinak jsme v tomhle týdnu přebookovali Zetovu letenku. Domů přiletí až 15.12.. Podepsal už pracovní smlouvu a jeho návrat je tak asi už vyřešený. Já mám ještě s rozhodnutím trochu času, ale vypadá to na srpen.

Příští víkend tady bude prodloužený, kvůli public holidays na počest královniných narozenin. Rozhodli jsme se koupit si letenky do Sydney a strávit tam tři dny od 1.- 4.6.. Původně jsme zamýšleli si udělat v červenci týdenní dovolenou a kouknout se i na Uluru, ale nakonec využijeme toho prodlouženého víkendu a týden Zetovi dovolené si vyšetříme až někdy na těsno před mým odletem. Co v tom týdnu budeme dělat, jsme se ještě definitivně nerozhodli, ale váháme mezi návštěvou ostrova Tonga a Samoou. Po X letech trávení letní dovolené v nehostinném zimním počasí, strávím novozélandskou "zimní dovolenou" válením na slunečné pláži. Juchů. 

Týden 17. (pátek 10.5.)

Až dnes jsem se dokopala k sdílení zážitků z minulého víkendu. Minulý víkend se vyvedl. Nejen že se vyvedl, ale myslím, že byl zatím nejlepší ze všech víkendů v Aucklandu. 

Celé to začalo tím, že jsme se v pátek u oběda se Zet poškorpili kvůli objemu skútrů. Zet mi nechtěl věřit existenci skútrů vyššího objemu než 300ccm. Rozhodla jsem se tedy podepřít svoje argumenty svědectvím Davida, který se svým skútrem jezdí i mimo město. Napsala jsem mu zprávu a při následné Fb konverzaci mi bylo sděleno, že se v sobotu koná pálení čarodejnic s opékáním prasete asi hodinu od Aucklandu. Sice jsem v sobotu od šesti pracovala, ale to nám nezabránilo se tohohle českého reunionu zúčastnit.

Jak už to tady s internetem bývá, hned kousek za Aucklandem naše navigace ztratila nit a došlo tak na navigační středověk v podobě tištěné automapy. Na čemž by nebylo nic až tak tragického, kdyby na ní areál Hunua Ranges, po kterém jsme se pohybovali, nebyl zakreslen dvěma vrstevnicemi a třemi body propojenými jednou přímkou, na které jsme se jistě nenalézali. Nakonec jsme farmu Slávka, na které se opékačka konala, našli prozaicky podle zarudlého prasete cirkulujícího nad dýmajícím ohništěm, které bylo vidět už od silnice. 

Společnost byla vcelku veliká a různorodá, nicméně opravdu samí Češi. Asi dvacet dospělých a cca deset dětí. Někteří jsou tu pouze v páru, někteří už založili i rodinu, jiní si tu rodinu podle stáří potomků, museli přivézt už z Čech, což docela obdivuju. Slávek, kterému tedy farma patří, je v lednu 2014 už devadesátiletý pán, kterému bych ale odhadovala klidně 70+. Z Československa emigroval v roce 1951. Odejít se rozhodl, protože odmítl vstoupit do komunistické strany a následně byl vyhozen z veterinární fakulty. Utekl přes Železnou Rudu, potom strávil asi půl roku v nějakém internačním táboře v Německu a odtud odešel rovnou na Nový Zéland. Na Nový Zéland proto, že společně s Venezuelou prý byli jeho imigrační postoje nejpřátelštější. Rozhodl se pro NZ. Přesto, že do roku 1989 se domů podíval myslím jen dvakrát, mluví krásnou plynnou češtinou. Snad taky proto, že jeho žena, která už nežije, byla z Pardubic. Nepotkali se u Kolína, ale překvapivě až na NZ. No není svět opravdu malej? Od roku 1992 jezdí do ČR každé léto. Vtipně to formuloval, když řekl, že už má vlastně "111 lét". No nezařídil si to pán na důchod moc hezky? Zajímavě vyprávěl jak se cestovalo na NZ dřív. Prý 6 týdnů lodí do Austrálie a pak asi 9 dní nějakým dalším posunovadlem. Nechci teď být za hňupa, ale myslím, že mluvil o vzducholodi. Nebo hydroplánu? A není to to samý? A není to jedno?

Co se týká ostatního mužského pokolení, kteří byli 30-40letí, tak to byli samí ajťáci. Jak jinak. Co jsem vysledovala, tak snad až na Martina, který nechal přítelkyni učitelku doma a brzy se za ní bude vracet, si všichni muži s sebou na NZ dovezli i své ženy či dívky. Veronika, která tu je se svým ajťákem (jméno jsem zapomněla) už čtyři roky a začala tu studovat univerzitu, moji domněnku podtrhla tvrzením, že se chystá založit "Klub zoufalých IT manželek". Mít dneska doma ajťáka je lepší než vlastnit dvojí občanství…(trpká a rezignovaná kritika skutečnosti, zdroj: wikipedie, pojem intelektuální cynismus).

A po cestě domů jsem si natočila video nočního Aucklandu.

Na neděli jsme si naplánovali jízdu po pláži Pakiri beach na hřbetech koní. Přesněji na mém Cruisovi a Zetově Missy. Velká romantika, alespoň do té doby než ke konci začalo pršet a koně začali být mírně nervózní. Obzvlášť ten můj, kterému to ve finiši vyjížďky podklouzlo z kopce na šotolině. Vlastní těžiště potom musel několika rychlými a mnou ne zcela očekávanými skoky doběhnout. Myslím, že nejen já, ale i naše dvě instruktorky a Zet, byli překvapení, že jsem se na Cruisovi udržela. Ze sedla jsem sice vypadla, protože mě při těch skocích vyhodil před ně, ale na krku jsem se mu udržela. Nebudu tvrdit, že jsem to ustála na jedničku. Kdyby udělal ještě o dvě tempa víc, tak se mu na tom hrdle vezu, ale ze spoda jako to prase cirkulující na tyči kolem ohně. Měla jsem srdce až v kalhotech a docela ráda jsem si potom stoupla na zem. Nic to ale nemění na tom, že bych si to ráda zopakovala. Přehodnotila jsem minimálně svůj pohled na jakékoliv závody koní, ať už na olympiádě nebo na dostizích. Ono to není zas tak jen o tom si na koně sednout a nechat se vézt. Respekt jde z těch zvířat ohromný, a ještě větší respekt jde při pohledu z jejich hřbetu, když mi dojde z jaké výšky a na co bych mohla spadnout.