Počasí vyšlo nádherně, tak jsme mohli i jednu vrstvičku sloupnout. Při nástupu do autobusu nám dost pomohlo místní děvče, protože řidič nebyl anglicky mluvící. Jízdné bylo 60TWD za oba. To mě po včerejší zkušenosti docela znejistilo, ale ostatní indikátory hlásily, že všechno sedí, tak jsme nastoupili. Myslela jsem, že už jsme daleko za městem, ale po výjezdu na dálnici byla krásně vidět 101čka. Tak jsme buď daleko nebyli nebo je ta věž daleko vyšší, než se mi původně zdálo. Z. na lišejníku zkontroloval zeměpisný směr autobusu a oba jsme zařízli. Probudila jsem se asi tak 20vteřin před zastávkou Ping-lin, ani si nechci představovat, kam bychom jeli, kdybych se neprobudila. Tea Museum bylo docela zajímavé, ale lány čajovníků po kopcích se nekonaly.
Tak nevím proč nám to bylo tak vřele doporučováno. Až si říkám, jestli jsme v tom autobusu neměli přecijen ještě chvilku posedět.
Vrátli jsme se zpět do Xindianu a zkusili si koupit od stánkařky nějakou místní mlsotu. Nejdřív něco, co vypadalo jako placka plněná směsí luštěnin a rýžových nudlí za 25TWD a potom něco, co vypadalo jako kobliha posypaná cukrem krystal s dírou uprostřed za 10TWD. První plněná placka mi nechutnala, tak jsem jí přenechala Z., kterému chutnala. Sama jsem se zakousla do koblihy. Než jsme došli k metru, tak se ale Z. začal ve svojí placce rýpat a tvrdil, že salát není salát, ale krevetka s očičkama. Tak jsme se trošinku poškorpili, až jsem mu zase dala svůj děravý koblih a dojedla plněnou placku. Trošku mě naštval, že mu to vlastně chutnalo, ale protože se rypákoval v obsahu, tak si to zhnusil. Z. je typické dítě, které ve školce zvracelo po buchtičkách se šodou a zůstavalo na obědě mezi posledními. Schválně se ho zeptám….Tak to byla játra, ale v principu jsem to odhadla. Mimochodem, malé krevetky to asi vážně byly.
Pořád si neumím udělat představu o životní úrovni průměrných Tajwanců. Dost mě mate promísenost obojího. Taipei je urbanisticky, když to řeknu svými slovy, město s krystalickou mřížkou. Tzn. že hlavní ulice jsou na sebe kolmé nebo paralelní. Tyhle hlavní ulice jsou tak trochu Times square, trošku "posh". Nablýskané výkladní skříně, evropsky, americky nebo komiksově vypadající lidi na širších chodnících, domy s hladkou fasádou. Mezi těmi hlavními ulicemi jsou opět geometricky narýsované vedlejší uličky. Chodníky zaskútrované. Ve výlohách všechno od kočičího zlata přes loterijní lístky, opravnu skútrů po zubařskou ordinaci. Každé okno v jiné úrovni, sem tam přicucnutá klimatizace. Zkrátka v intimní vzdálenosti několika desítek metrů je tu velké město i jeho "stín". Není to prostě 5. Avenue a za řekou Bronx. Proto by mě zajímalo, jak vypadá průměrná domácnost tady. Mám pocit, že bez toho se člověk nikdy o zemi nedozví víc. Není špatná myšlenka ten coachsurfing…
Žádné komentáře:
Okomentovat