Včera večer nám David představil svoji přítelkyni Marcelu. Žije na NZ asi dva roky, ale v ČR už nežije od ukončení střední školy. Cca 15let. Češtinu prý už skoro zapomněla a až s Davidem zase začala mluvit. Začátek vztahu vypadal tak, že David mluvil česky a Marcela odpovídala anglicky. Postupně se jí do anglických souvětí podařilo vsouvat česká slovíčka. Ještě před dvěma měsíci to ale pořád byla převážně angličtina. Teď mi to přijde skoro neuvěřitelné, protože Marcela mluví česky prostě jako rodilý mluvčí, kterým také je. Hledat slovíčka jsem jí slyšela minimálně. Je znát, že angličtina je pro ní občas přirozenější, ale i Davidovi po čtyřech letech pár drobností z češtiny vypadne. Jako, že je lepší mít vrabce v hrsti, než holuba na střeše. A tak jejich rozhovor vypadá asi tak, že se spolu baví česky a pak David Marcele mimoděk nabídne pivo s would you like one? Zní to, jako by se spolu učili anglická slovíčka a pro zopakování je občas vkládali do vět. Přitom je to vlastně naopak. Marcelin celý životní příběh bude asi hodně zajímavý. První její zahraniční výlet proběhl někdy ve čtrnácti letech během letních prázdnin. Zatímco si rodiče mysleli, že stanuje v Čechách s kamarády, jezdila po Evropě stopem(!). Po střední byla pár let v Německu, v Anglii, nejzajímavější je dvouletá zastávka na Borneu. Kvůli Borneu prý cestovat začala, byla to její "dream destination" od doby, kdy jako malá četla v knize o bornejských princeznách. Nad podobnými lidskými příběhy Čechovi jako mně musí stát rozum. Jak napadne čtrnáctiletou stopovat po Evropě? Jak to, že se nebála? Co na to rodiče? Zkrátka, někdo to má asi opravdu v krvi. U jejího vyprávění (které mi nijak nevnucovala, protože já bych to z ní asi nejradši vytáhla všechno, kdyby mi to nepřišlo hloupé se pořád ptát) mi vytanul na mysli pojem, který už asi někdo někdy vyslovil a já o něm četla, a to pojem "občan světa / světoobčan". Jak mně ten pojem z tepla mojí peřiny v Čechách přišel nadnesenej, trapnej a pozérskej (někdy to spisovně tahá za uši a já už se rozhodla svoje lalůčky netahat). Ale po setkání s Marcelou a ostatními Davidovými spolubydlícími mi přijde velice výstižnej, ačkoliv není jaksi…zvukomalebný.
Takže včera jsme byli na promítání Top gunu na nějaký komín v přístavu v centru Aucklandu. Celá čtvrtť prý byla nově vystavena kvůli šampionátu v rugby. Večer jsme povídali asi do půl třetí ráno. Dnes výlet na Mt.Eden, jeden z asi pěti sopečných kopců v Aucklandu, s jasně viditelným pozůstatkem po kráteru. Pak koupačka, naše první v Pacifiku. Nezbývalo než udělat serii fotek, které nás napadlo publikovat jako tzv."na.í.ací album". Je těžké odolat, pokud se koupeme v lednu v oceánu.
Ale uvidíme, s čím se vrátíme. Pachuť ubývajících financí s časem samozřejmě přibývá. Práci budeme muset najít stoprocentně, pokud tady chceme zůstat až do července. Sehnat práci, chce umět se prodat, obzvlášť pokud hledám uplatnění v něčem, co jsem nikdy nedělala. Schopnost umět se prodat je ta základní, která mi chybí a kvůli které tady taky jsem, ale vstříc nastalé situaci, když už není kam utéct a proměna osobnosti v dravce je nutná….no, bude to ještě opravdu dobrodružství.
Žádné komentáře:
Okomentovat