Tak za sebou máme prodloužený víkend v Sydney. Myslím, že vzpomínky na město budu mít hodně pozitivní navzdory propršené neděli. Co mě tenhle výlet zatím jistojistě naučil, myslím tím výlet počínaje 9.1.2013, je právě to, že už tolik nevnímám okolnosti, které by mě dřív vytočily. Myslím tím věci jako horší počasí, prosakující obuv, nevyspalost, zapáchající hostelový pokoj, zapáchající Zdenál, zapáchající já atd. atd., ale ke všemu se dostanu. Protože tohle píšu až po návratu, ale chci zachovat ve vzpomínkách dny oddělené, rozdělím to do tří zápisů.
V pátek večer jsem ještě byla v práci asi do čtvrt na půlnoc, protože probíhalo druhé semifinále soutěže Speakers got talent a bar byl plný a nikdo nechtěl domů a mě se zase chtělo domů hrozně, protože druhý den jsme vstávali před pátou. Ke Speakers got talent se možná ještě někdy taky dostanu, tenhle pátek nás čeká finále. Sama jsem zvědavá, jestli se do něj dostala cca 40+ mladá ( to protože 40+ stará se očividně necítila) hobby striptérka. Přes dav jsem neviděla jak moc šla s kůží na trh, ale když byla na baru, tak mi připomínala travestitu. Hodně vysoká, mužské rysy, ale nenechme se mýlit, tyhle rysy měla jen v obličeji.
Domů jsem přijela před půlnocí, ale zavřít oko se mi nepovedlo až do rána. Zajímavé, že Pako šel spát až asi 10 minut předtím, než my jsme vstávali. K němu se ještě také někdy dostanu, začíná se u něj projevovat další složka jeho osobnosti, která je zlostná. Minulý týden ho muselo něco hrozně rozohnit, protože ho bylo celé odpoledne slyšet běhat po pokojíčku a křičet FUCK, FUCKING, FUCK IT, SHIT a v jednu chvíli dokonce něčím mlátil do zdi, hlava to myslím nebyla. Onehdy mu přišla pošta a známe tak už i jeho příjmení. Hodila jsem si ho do googlu a nic extrémně znepokojivého jsem nenašla. Jenom snad, že píše vlastní blog(dost nepravidelně a o nás tam snad žádný zápis nemá), jehož název je davehatesthat…(něco jako: co dave nesnáší) umí se vystihnout chlapec. Pokud najde on můj blog mám výhodu šifrování češtinou, hehehe. Dost bylo narušování práva na ochranu osobních údajů. Letíme do Sydney.
Let byl jeden z těch méně příjemných, co si pamatuju. Docela už jsem se těšila na zem. Ale zase ne moc rychle, jak to při některých turbulencích mohlo vypadat. Čas nám hrál ku prospěch, takže při odletu v osm aucklandského času a tři a půl hodiny trvajícím letu jsme dosedli v Sydney v půl desáté ráno. Tyhle počty mi vždycky přijdou zábavný.
Vyplnili jsme si pár formulářů, usmáli se na pár úředníků, počkali si než se jim podaří naskenovat náš pas, což mimochodem nebylo navzdory našim EU-českým cool očipovaným pasům zase až tak einfach.
Vlakometrem jsme se přemístili do centra a šli se check-in nout do hostelu. Maze Backpackers má přiléhavý název, protože v tak velikém a spletitém hostelu jsem ještě nespala. Nevím čím to, ale máme mimořádný úspěch na spolubydlící fixované na svůj pokoj. Naším souležníkem byl kluk v našich letech, který během našich tří dní v Sydney vylezl z postele od notebooku pouze jednou. Protože se nezdálo, že by s námi chtěl jakkoliv komunikovat, tak jsem se docela bála o něm před ním mluvit, protože člověk nikdy neví. Ale nakonec se z něj vyloupl Němec.
Naše další kroky mířily jak jinak do přístavu. Šli jsme z hostelu přímo za nosem po rovné a nekonečné Pitt street a potom co se z mírného stoupání zlomila do mírného klesání, se na jejím konci mezi domy objevil oblouk Harbour bridge.
Tenhle okamžik mám na cestování nejradši. Chvíli, kdy poprvé spatříte nějaké všeobecné známé a pro ten kraj definující místo. Taková ta vteřina, která rozhodne o prvním pocitu z toho místa, který se mění stejně špatně jako první dojem z nějakého člověka. Jako když jsem poprvé uviděla Eiffelovku a první co mě napadlo bylo, že má úplně jinou barvu, než jsem si celý život představovala. Stejně tak mě u Harbour bridge překvapilo, že je o něco větší než jsem si představovala. Taky je z fotek známý spíš z jiného úhlu, než z kterého jsme ho poprvé viděli my. Ale o to víc se mi líbil, že se mi líbil i z jiného úhlu:). A co mě samotnou překvapilo, když jsme došli až do přístavu a objevila se i Opera, tak Opera neodtrhla mojí pozornost od mostu. Musela jsem prostě nejdřív vylézt na most, na který na rozdíl od Auckland Harbour bridge pěší normálně můžou. Opera z něj působí menší a vzdáleněji než jsem čekala.
Ale možná to mohlo být i počasím, protože bylo zataženo, tak se nám nemohla představit v celé kráse, jak asi docela trefně píšou na citátu vylepeném ve visitor centru uvnitř Opery: "Slunce nevědělo jak krásné jeho světlo je, dokud se neodrazilo od této budovy" Louis Kahn. Tak pod to bych se asi podepsala.
Opera na mě vždycky z obrázků působila, že je pokrytá bílými plastovými pláty, ačkoliv jsem věděla, že jsou to dlaždice. Tak jsem si aspoň myslela, že jsou ty dlaždice bílé a nalepené jedna vedle druhé bez spár. Opak je pravdou. Dlaždice jsou trochu do okrova a mají mezi sebou tmavé spáry. Ve výsledku na mě zblízka působila zažloutle.
Odpoledne jsme se zase vraceli po Pitt Street do hostelu a nemohla jsem si pomoct, ale ulice Sydney mi čím dál víc připomínali Taipei. Pořád jsem si říkala, čím to asi je. Jestli je to tou pravoúhlostí ulic nebo tím, že jsou docela úzké a lemují je vysoké budovy. Až po docela dlouhé době, když jsem v mapě vyčetla, že se nacházíme uprostřed sydneyského Chinatownu, mi došlo, že to bude asi těmi nápisy psanými výhradně v písmu rozsypaného čaje.
V Maze backpackeru bych bez špuntů do uší nezabrala. Ne snad, že by tam byl takový party time, ale obrovské okno do rušné ulice těsnilo asi tak, jako těsní okno dokořán. Teplota v pokoji nebyla o moc vyšší než teplota na ulici a z mojí spodní postele na palandě jsem musela nahoru k Zetovi, protože to dole bylo strašně divně cítit. Něco výrazně aromatické, co mohlo být pojmenováno jako vůně i zápach. Dost mi to připomínalo vonné filtry ve vysavačích, ale zároveň to aroma mělo "vocas", jak kdyby se ten vysátý obsah vysavače vysypal pod koberec a tam nechal čekat na svůj poločas rozpadu. Smrad prostě nemohl ven, ale zima a hluk mohly dovnitř. Něco mi říkalo, že ty okna sem někdo instaloval naruby.
