Den 38.-39. (pátek-sobota 15.-16.2.)

Ve čtvrtek jsme složili hlavy asi 30km od Wellingtonu v DOC Catchpool v Rimutaka Forest Park. DOC značka SC, scenic campsite. To znamená, že je vytuněnější než standardní. Sprcha, barbeque, fireplace a další vymoženosti za 10 NZD na osobu. Přijeli jsme do Wellingtonu kolem šesté večer, tak jsme chtěli původně investovat do Holiday Parku poblíž, ale potom co jsme zjistili, že chtějí za jeden van a dva lidi 45NZD, jsme se jim na to vykašlali. A jeli do vzdálenějšího, ale nejbližšího z DOC kempů. Večer jsme tam potkali německý pár kolem třicítky, který s námi ve čtvrtek stanoval i u Pictonu. Dali jsme se do řeči a nakonec povídali skoro do jedenácti. Potěšilo mě, že i Němcům z Frankfurtu přišlo 45NZD za Holiday Park moc a přesunuli se stejně jako my dál kolem zálivu až do DOC. Jen musím podotknout, že sympatičtější Němce jsem v životě nepotkala. Ne že bych jich znala víc než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky truhláře. Přesto mě mrzí, že už je asi jen těžko potkáme. Ona byla malá a při těle a smála se tak od srdce a nakažlivě, že nešlo nemít dobrou náladu.

Ráno jsme zase vyrazili do Wellingtonu. Já jsem se procházela po centru a Zet se potil na schůzce s HR (human resources). Když jsem ho viděla poprvé, zářil jako sluníčko, tak se mi ulevilo. Ještě po něm možná budou chtít poslat nějaké dokumenty a doplnit CV a v příštím týdnu se uvidí, jestli dojde i ke schůzce s potenciálním zákazníkem. Každopádně zdaleka nic není jisté.

Odpoledne jsme se vydali na cestu k Tongariro National Park. Pěkná štreka, ale je možné, že dlouho už cestovat nebudeme, tak jsme se rozhodli ji podniknout.

Noc v DOC Kaimanawa Road, zn.basic. V noci si tu stanující udělali oheň a jeden z nich hrál moc dobře na kytaru a zpíval, tak se mi to krásně usínalo s výhledem ze střešního okna na hvězdy.

Ráno jsme vyjeli s úmyslem jít Tongariro Alpine Crossing. Podle průvodce asi nejhezčí jednodenní track na celém NZ. Svět není dokonalý a track není kruhový a začíná jinde než končí. Mnoho soukromníků s dovozem z nejbližších vesnic tam a zase zpátky moc rádo pomůže. My jsme low budget až na krev, tak jsme se rozhodli, že necháme auto u silnice, protože jsou prý podle Rough Guide parkoviště u základních táborů tracku známé vykrádačkami (je na čase přestat číst Rough Guide z roku 2008, viz.dále). Dojdeme po štěrkovce Ketetahi Road (1km) k začátku tracku (16km / 750m převýšení) a to samé na konci po slepé a štěrkové Mangatepopo Road (6km) zpět k normální silnici. A k autu dojedeme stopem(cca 25km). Co se nestalo. Přijedeme ke štěrkovce Ketetahi Road. Tam závora a cedule: Dangerous. Road closed due to vulcanic activity. No jo, nevydali jsme se na Kokořín, že. 

Tak jedeme k druhé přístupové cestě Mangatepopo Road. Po cestě jsme se zastavili u "kanceláře" (dřevotřískové obydlí) soukromého dopravce k Tongariro Alpine Crossing. Zde jsme se dozvěděli, že track je sice z Mangatepopo Road přístupný, ale zhruba jen do poloviny. 

Tu druhou polovinu s velmi horkými prameny, s jezírky jejichž břehy hrají všemi odstíny zelené a jiným jezírkem s křišťálově průzračnou vodou, že ani křišťál nemůže být průzračnější. Tu druhou polovinu, kde poté co se občerstvíte se jistě také pokocháte skutečně skvostným výhledem na Lake Rotoaira a Lake Taupo. Tak přesně tuhle polovinu jsme nakonec neviděli.

Tongariro NP z vulkanicky klidné strany

Mt.Ngauruhoe

Mt.Ngauruhoue a pod ní South Crater

Teď se musím zastavit u pranýřování NZ přístupu ke svému přírodnímu bohatství. Dneska mě totiž celý odbor životního prostředí (DOC) pěkně namíchnul. Jak už bylo řečeno, k tracku vedou dvě slepé štěrkovky. Jedna(1km) je nyní uzavřená kvůli vulkanické činnosti a druhá, delší(6km) je přístupná. Ovšem za velmi komerčních podmínek. U vjezdu na tuto cestu stojí brána, hromada cedulí o přísném zákazu vjezdu a komando z DOC. Dovnitř se totiž dostanou jen autobusy a dodávky soukromých dopravců. Osobní automobil nesmí projít. Teď se podívejme na ceny soukromé dopravy. Od kanceláře Tongariro Alpine Crossing Shuttle, u které jsme se dnes zastavili pro bližší  informace, je to k začátku tracku přesně 23km. K tracku jede autobus naplněný, zpět ke kanceláři prázdný a podobně i odpoledne, když turisty vyzvedá. To je dohromady 92km, z nichž polovinu jede autobus prázdný. Za těchto 92 km, chce provozovatel 35NZD za osobu. Do autobusu se vecpe klasicky skoro 40 osob. Plná nádrž našeho dieselového vanu pro představu vyjde na cca 80NZD a ujedeme na ní cca 450km. Co z toho vyplývá? Že cca 2-3 pasažéři zaplatí benzín, pár jich zaplatí řidiče, amortizace autobusu je u prehistorických busů zanedbatelný nebo spíš fiktivní pojem a zbytek si mezi sebou asi mastí soukromník a DOC. Jinak si neumím zapálenost DOC borců pro věc silničních zátaras vysvětlit. Až mě napadlo, jak to asi na NZ z pohledu turitiky vypadalo před celou slavnou érou Pána prstenů. Až mě napadlo, jestli nakonec nebude strůjce NZ slávy taky stůjcem NZ pádu. 

Takže jsme nakonec zaparkovali auto u silnice a vydali se po té šest velmi dlouhým kilometrů dlouhé Mangatepopo štěrkovce k tracku. A nebyli jsme zdaleka sami. Po cestě jsem se snažila přijít na to, čím by mohlo zdejší přírodě pomoct, že se k tracku nepouští auta, ale pěší ano. Na nic jsem nepřišla. Šest kilometrů se rychle ujede, ale pomalu ujde. Po cestě žádný odpadkový koš, žádná kadibouda. Štěrkovka je to široká a místy dokonce vyasfaltovaná. Jsem přesvědčená o tom, že menší riziko je z hlediska znečištění okolí rychlý průjezd.

Odpoledne jsme se po štěrkovce zase vrátili. Našlapali jsme dohromady asi 24km a nejhorší krize na mě šly právě po cestě štěrkovkou zpět k autu. Projelo kolem nás přes 15 autobusů a na vyprahlé cestě se zvedal prach s každým závanem, natož při průjezdu busu. U vanu už jsme vypadali oba moc pěkně. Myslím tím zralí na jemnou archeologickou práci štětcem.

Noc opět v DOC Kaimanawa Road. Zjistili jsme, že posledních 10litrů vody, které jsme měli, mnou bylo omylem načerpáno z kohoutku "waste water"(odpadní voda) ještě v DOC Catchpool. Zakalenost a hnědavé sedimenty nás přesvědčily o tom, že brambory k večeři nebudou. Máme poslední půllitr vody. Do hygienického deníčku si po dnešku mohu zanést dosažení dalšího "levelu": mytí navlhčeným rohem ručníku: "done"(hotovo). Kéž by tím byla "bath-mission complete" a dál už by to s hygienou zajít nemohlo. Mě už napadá jen jedna horší možná varianta, a to je koupel ala pouštní hlodavec v písku.