Tak jsme hned po ránu vyjeli směr Milford sound(MS). Jako všude tady na jihu byla po ránu pěkná mlha. Tahle byla ale opravdu pěkná, tak jsme několikrát museli zastavit a fotit. Kolem deváté už jsme vjížděli do Milford Sound. Zajímavé je, že MS spojuje se zbytkem civilizace jediná silnice dlouhá 119 km, vedoucí do Te Anau. Každý den v sedm hodin se uzavírá tunel asi 20 km od MS a ještě několik bran před ním směrem k Te Anau. V podstatě kdo se tu zapomene po půl sedmé už nemá šanci se odtud dostat, to samé platí o vjezdu do MS. Tyhle dva poznatky mě přivedli k tomu, že jsem vlastně moc netušila co od MS čekat. Logicky to nemůže být normální vesnice v horách, protože by se odtud nedalo jezdit pracovat. 119 km tam a 119 km zpět, do sedmi doma, to nelze. Tak jsem si radši nepředstavovala nic. Ve výsledku je MS pár parkovišť, info centrum, pár domečků v kterých pravděpodobně bydlí pracující ve zdejších službách, malé letiště odkud se dají za šílené peníze podniknout okružní lety a malý přístav pro okružní plavby. MS znám opět z dřívěji z fotek a když jsem tam vylezla z auta, tak mě první pohled zklamal. Voda z fjordu byla dost ustoupená a z pohledu od parkoviště to vypadalo spíš trochu jako mlata nebo nějaké brouzdaliště či mokřad. Ok, ty tři vysoké až impozantní hory tam zůstaly, ale v tom bahnu se prostě zrcadlit nemůžou. Genius loci nezafungoval. Šli jsme se tedy projít po "pobřežní" walkwayi. Kde mi bylo učiněno další setkání. Já bych ho přehlédla, ale Z. říkal, že je to kiwi. Legendární NZ kiwi. Měla jsem strašnou radost, že ho vidím, ale zase mi blesklo hlavou, že jsem si ho představovala jiného. Ale nikdy jsem ho blíž nezkoumala, takže šlo jen o mou představu z veškerých log s kiwi, kterých je na NZ požehnaně. Snad každý podnik první ve svém oboru má ve značce kiwiho. Kiwi bank, s kiwi se dělají epic travel, kiwi rozváží poštu, kiwi pronajímá auta, kiwi je maskotem trademe.co.nz, přes které jsme sháněli auto atd atd. Až mi došlo, že jsem si toho kiwiho představovala chundelatějšího a s kožíškem (snad ne podvědomě kvůli všudypřítomným kiwi plyšovým suvenýrům, to už bych se sama sobě musela zasmát). No je to prostě malá hnědá slepice s delším zobákem a bez křídel. Nevím proč, ale překvapilo mě, že nedobíhají za těžištěm. V představě mi běžel v předklonu, protože nemá křídla. Ale stejně se mi líbili a bavili mě.
Oprava z 8.2. : Kiwi to teda nebyl. Asi vážně nějaká slepice.
Oprava z 8.2. : Kiwi to teda nebyl. Asi vážně nějaká slepice.
Pak jsme zašli do infocentra a Z. začal pokukovat po plavbách na fjordu. Mně to přišlo nebackpackrovsky drahé (85 NZD/osobu), ale Z. se to hodně líbilo. Pak jsem si vzpomněla na slova jednoho kamaráda, že si raději odváží z dovolených zážitky nežli poznatky z muzeí apod. Tak jsme do té plavby šli. A myslím, že jsme byli oba dva nadšení a štěstím bez sebe a veškeré včerejší škorpení bylo pryč. Dva a čtvrt hodiny trvající plavba nás zavezla až k ústí fjordu do moře, kde jsme překonávali vlny a při stoji na přídi z toho byla neskutečně skvělá houpačka. Kapitán udělal několik zastávek. Jednu u stěny fjordu, to abychom se koukli na jeho strukturu a strmost. Potom nás zavezl až k vodopádu, že to všechny z paluby vyhnalo do kajuty a nejlepší zastávka byla u odpočívadla tuleňů. Hejno tuleňů se zase líně vyhřívalo na kameni nízko nad vodou, ale tentokrát jsme je viděli tak na pět metrů. Zdálo se, že je ani nerušíme. Pár se jich na nás ospale otočilo, někteří se převalili na druhý bok, ale rozhodně se žádný neměl k útěku. Zážitek neskutečný a myslím, že díky němu budu na MS vzpomínat úplně jinak než kdybychom ho nepodnikli. Ještě tak moct jít Milford track a bylo by to dokonalé.
Odpoledne jsme šli výšlap k Lake Marian a Marian falls. Marian falls nádherný. Zase neskutečně čistá voda. Takže jsme si řekli, že se nám z takové vody nemůže nic stát a nabrali vodu do lahve. Uprostřed parného dne taková ledová voda bodla.
Noc v DOC Deer flat, zn. standard, stále ještě na Milford road. Kempem teče potok s jak jinak než průzračně čistou a stejně ledovou vodou, takže zase přibyl jeden zářez do videotéky zálesácké hygieny, tentokrát featuring Zdenál v hlavní roli krátkometrážního dokumentu Třímilimetrová teplota vody.
V neděli vcelku nezáživný přejezd z Te Anau do Queenstown. V Te Anau jsme udělali malou technickou zastávku a použili místní prádelnu jménem Laundrette. Líbí se mi ta kultura veřejného praní. To u nás není představitelné. Týká se to i praček samotných. Tady je to strašně veliká neforemná bedna, z které je čitelné, že na ní má každý buď vlastní budovu za domem (stejně i David z Aucklandu), celý sklep nebo místnost. V ČR jsou to oproti NZ gracilní skoro designové kousky. Taky že má pračku většina české populace vmáčklou mezi vanu a umyvadlo v koupelně. Prací cyklus ve veřejné prádelně trval 25 minut, světe div se, prádlo se vypralo a některé kousky i příjemně voněly. Barvy zůstaly zachovány a to jsme teda při výběru odstínů do várky dost přimhouřili oči. Poznatek pro příští výpravy: spodní prádlo i oblečení si balit ve shodné barvě. Je škoda nechat protočit 40 litrů vody kvůli růžovým ponožkám Zdenála. Ne samozřejmě si dělám legraci, je to starorůžová. Se sušiškou už to bylo horší, pro příště víme, že lépe je prádlo vyprat za slunného dopoledne a potom věci vysušit na palubní desce. Mimochodem se tady takto bezpečně pozná povoz backpackera.
Noc v DOC Moke Lake, zn. standard. Moc hezká sajta v kopcích nad Queenstownem obehnaná ovcemi a koni. V podvečer první osvěžující deštík, první vůbec od Christchurch.
Vážně se mi začíná líbit představa koupě podobného vanu v ČR a procestovat tak o víkendech republiku. Na letní festivaly jedinečné. Přidá se někdo?
Už abyste narazili na nějakou library, těším se na fotky! :)
OdpovědětVymazat