Den 28.- 29. (úterý,středa 5.- 6.2.)

Včera v noci byla pěkná kosa (!!). Však jsme se oba nejednou probudili zimou. A to jsem byla pěkně zalarvená. Nechápu jak to přežili kempeři ve stanech. Brzy ráno jsme vyrazili do Wanaky, obloha zase vymetená. Wanaka je malé městečko u stejnojmenného jezera stojící na okraji Mt. Aspiring National Park. Hned po příjezdu jsme šli krátký výšlap na cca 550 m vysoký Mt. Iron nad městem, odkud měl být skvělý výhled. Mně zas tak skvělý nepřišel, protože byly povětšinou vidět střechy domů. Tak jsme kolem poledního zajeli do infacentra, najít si lepší zábavu. K Rob Roy's Glacier, který všichni chválí, se nám moc nechtělo, protože by to bylo zase něco přes hodinu jízdy po štěrkovce tam a zase zpátky. Zvítězil Roy's Peak, 1578 m, 8 km za městem. Parkoviště bylo ve výšce cca 300 m nad mořem, ale to jsme si všimli podle vrstevnic na mapce až po návratu. Ne, že bychom si před začátkem výstupu nevšimli, že je to docela vysoko ten vrchol, ale zdál se vlastně tak blízko… vzdušnou čarou. Co jinak s načatým odpolednem, tak jsme šli, ne. Estimated time cesty na vrchol byl udáván na 2-3 hodiny. 

Po hodině cesty, a čas si sleduju, protože podle něj určuju, jak dlouho ještě budu trpět (nebo jestli už jsme něco nepřešli či neobešli), jsem se snad poprvé podívala nad sebe. Docela mě překvapilo, že na ten vrchol, který se zdá jen o trochu blíž než od parkoviště, můžu dojít už za necelou hodinku. To jsem ještě věřila na rentiéry, pro který ten čas udávají. Po další půl hodině cesty s jazykem na vestě jsem narazila na holčinu, která vycházela o pár minut dřív než my, jak se baví s nějakými sestupujícími šťastlivkami o tom, kolik ještě zbývá. Když se na ní jedna tak soucitně koukla a řekla, že hodinku a půl móóžná trošičku dýl, tak se mi chvíli chtělo brečet. Radši jsem je rychle obešla. Šlapák to byl jako blázen. To už jsem měla Z. tak o jednu až dvě zatáčky klikatící se cesty za sebou. Začaly mě bolet paty od bot, tak jsem se rozhodla zastavit až nakonci, protože kdybych čekala až mě dojde, tak by mě už nezvedl. Přišlo mi neuvěřitelné, že tam ještě toho dne dojdem, protože vrchol se prostě vzdaloval! Měla jsem chuť se na to fakt vykašlat.

Pak se mi pravděpodobně mysl na pár set výškových metrů zamlžila a vzpomínám si už jen, že po dvou hodinách cesty se vrchol zdál být mnohem blíž. A přesně po dvou a půl hodině jsem vrcholu dosáhla. Zet vyvrcholil asi o pět minut později. 

Sestup mě osobně bolel oproti výstupu víc, za to místo pat mě bolely prsty. Celá tahle sranda nám trvala 4,5 hodiny. Snad mi nikdo nevyčte, že na deník jsem si po večeři už ani nevzpomněla. 

Ráno nás ale překvapivě žádného nic moc nebolelo. Podle průvodce jsem, opět dodatečně, zjistila, že jsme včera prokázali good level of fitness a řadíme se mezi sportovně založené turisty. Juchů (sarkasmus).

Dnes přejezd k blízkosti ledovců Fox a Franz Josef, na které se chceme vyspat. DOC Lake Paringa, zn. standard. Po cestě jen pár hop off hop on zastávek na "japonský styl", tzn. úsměv cvak a jedem, které nebyly dál jak na dohledovou vzdálenost od auta. V autě jsme ještě zvažovali, že ledovce o dva dny odložíme kvůli první části Copland tracku, která vede k termálním pramenům. Potom jsem v průvodci zřela větu: Pokud se rozhodnete k chůzi po zmíněné cestě, měli byste velmi dobře ovládat cepín a pohyb s mačkami na nohou. Náš zítřejší plán se sám vyjasnil.