Svůj pokojíček si před námi pilně zamyká. Nedej bůh, aby se šel vyčurat a nevzal si s sebou klíčky. Ve výsledku se potom déle pere se zapečeťováním dveří nežli se samotnou potřebou. Největší švanda je, když se zavře v koupelně, vzpomene si, že nezamknul, a tak celou potřebu přeruší, aby hodil "voko", jestli už mu náhodou něco nestěhujeme, a vrátí se pro klíče. V koupelně zásadně nic nenechává. Když se jde pravidelně obden ráno zabalený do osušky umýt, nese si kromě klíčů také sprchový gel. Zajímavé je pozorovat, jak se vyrovnává s úkolem vyjít a vejít do pokoje tak, aby nám přitom byl poskytnut průhled dovnitř na co možná nejkratší dobu, v co možná nejužším výřezu. Dveřmi proklouzává jako lasička.
Onehdy večer měl potíž se světlem. Seděla jsem sama v obýváku u notebooku a Zet ležel v posteli. David nejdřív vypálil z pokoje, zarazil se mezi dveřmi a obdařil mě tak prvním delším pohledem do útrob své jizby, která byla ale bezpečně zahalená tmou. Potom udělal pár nervózních koleček před dveřmi a vrátil se dovnitř. Přivřel trochu dveře a zacvakal spínačem světla. Dostatečně-krát opakovaně tak, aby uvedl charakter svého problému. Začínám už v něm číst, tak jsem hned v online slovníku ověřila, jak se řekne žárovka anglicky, abych byla připravená na další dějství. Vešel do obýváku, kde byla btw. zapnutá TV, a řekl, že jen něco zkusí. Zmáčkl spínač a "voila", světlo svítilo. Potom následovalo opět několik rituálních koleček kolem ohniska problému, až se rozhodl problém pojmenovat. "Do you have a spare light bulb?". To vše vtěsnal do né více než čtyř slabik. Tak jsem ho trumfla svojí jednoslabičnou "No" odpovědí. Potom se beze slova převlékl a po zamknutí dveří zmizel venku pod rouškou dubnového soumraku. Nevím, kam šel v téhle vilkové oblasti žárovku shánět. Jediné, co vím je, že překvapivě nemá auto a k nejbližšímu nákupáku to bude dobře hodinová procházka. Ten večer už jsme ho neslyšeli přijít. Druhý den přestalo svítit světlo v koupelně.
Napadla nás spojitost, ale nic netvrdíme.
Včera Zet přišla první výplata, tak mě zase svrhnul z trůnu hlavy rodiny a myslím, že dál už se nic vrhat nebude, protože na jeho výplatu tady barmanováním těžko dosáhnu. Rozhodně jsme si za poslední měsíc vybudovali už tolik přání, za co první výplatu rozfrcáme, že už se nemůžu dočkat. První je v plánu zajít do nějakého místního báru a dát si bourbon a vodní dýmku. Trocha renesančního životního štýlu:)
V práci se denodenně setkávám s potřebou návštěvníků mě někam národnostně zařadit. Když jim potom odhalím pravdu, tak mi sdělují, co o ČR, či často samozřejmě ještě Czechoslovakia ví. To mě strašně baví, poněvadž by z toho byl dobrý sociologický průzkum. Anebo jiný, jestli ne sociologický.
Tak, bezkonkurenčně nejčastěji si o mně zatím myslí, že jsem Švédka nebo Skandinávka. Na druhém místě potom Němka. Pár lidí se přeptávalo, jestli jsem teda z Ruska, ale to jsou veskrze ti, kterým jsem už o svém czech původu říkala, ale ČR je pod jejich rozlišovací schopnost a pamatují si prostě Rusko, protože tam někde to je, ne.
Nejvíc mě zatím pobavila skupinka mladistvých, kteří mě typovali na Skotku. Ovšem ne proto, že bych snad měla tak dobrou angličtinu, ale proto, že mi prý vůbec nerozuměli. :) Oujééé, to bolí.
Jeden pán mě tipnul správně, protože mu byl povědomý můj akcent. Setkání s ním bylo vůbec zajímavé, protože lámaně vyslovil, že se totiž narodil v Ůstí nad Labem. Sám už ale česky vůbec neumí, protože z Čech odešel, když mu bylo devět. Dneska je to cca 50± pán.
Další kapitola je, co o ČR lidi ví. Zdaleka nejčastěji samozřejmě znají Prahu a dost jich v ní také bylo. Potom mě překvapili dva chlápci nezávisle na sobě, kteří znali Pardubice, protože tam pracovali na "speedway", čímž asi mysleli plochou dráhu ve Svítkově. Každopádně ten v pořadí druhý zapíral, že by tam snad ještě jiný Novozélanďan byl, ale že jsem si ho nespletla s tím, co ve SC(Speakers Corner) byl asi o dva dny dřív, protože on sám to nebyl. Tak jsem mu vsadila brouka do hlavy.
Nejvíc mě ale překvapilo, že zatím jediný politik, kterého mi tu někdo jmenoval, nebyl Václav Havel. Jediný postarší pán, cca 60+, asi deset minut přemýšlel, kdo to byl, na koho si nemůže vzpomenout. Nakonec si vzpomněl a jmenoval Alexandra Dubčeka. To mě docela odrovnal, protože jediné, co já o něm vím je, že umřel při autonehodě, a že to byl kladný hrdina našich dějin. Tak jsem se docela zastyděla. Pán je asi bedna. Říkal pořád, jak to byl moudrý člověk ten Dubček.
Žádné komentáře:
Okomentovat