Celé to začalo tím, že jsme se v pátek u oběda se Zet poškorpili kvůli objemu skútrů. Zet mi nechtěl věřit existenci skútrů vyššího objemu než 300ccm. Rozhodla jsem se tedy podepřít svoje argumenty svědectvím Davida, který se svým skútrem jezdí i mimo město. Napsala jsem mu zprávu a při následné Fb konverzaci mi bylo sděleno, že se v sobotu koná pálení čarodejnic s opékáním prasete asi hodinu od Aucklandu. Sice jsem v sobotu od šesti pracovala, ale to nám nezabránilo se tohohle českého reunionu zúčastnit.
Jak už to tady s internetem bývá, hned kousek za Aucklandem naše navigace ztratila nit a došlo tak na navigační středověk v podobě tištěné automapy. Na čemž by nebylo nic až tak tragického, kdyby na ní areál Hunua Ranges, po kterém jsme se pohybovali, nebyl zakreslen dvěma vrstevnicemi a třemi body propojenými jednou přímkou, na které jsme se jistě nenalézali. Nakonec jsme farmu Slávka, na které se opékačka konala, našli prozaicky podle zarudlého prasete cirkulujícího nad dýmajícím ohništěm, které bylo vidět už od silnice.
Společnost byla vcelku veliká a různorodá, nicméně opravdu samí Češi. Asi dvacet dospělých a cca deset dětí. Někteří jsou tu pouze v páru, někteří už založili i rodinu, jiní si tu rodinu podle stáří potomků, museli přivézt už z Čech, což docela obdivuju. Slávek, kterému tedy farma patří, je v lednu 2014 už devadesátiletý pán, kterému bych ale odhadovala klidně 70+. Z Československa emigroval v roce 1951. Odejít se rozhodl, protože odmítl vstoupit do komunistické strany a následně byl vyhozen z veterinární fakulty. Utekl přes Železnou Rudu, potom strávil asi půl roku v nějakém internačním táboře v Německu a odtud odešel rovnou na Nový Zéland. Na Nový Zéland proto, že společně s Venezuelou prý byli jeho imigrační postoje nejpřátelštější. Rozhodl se pro NZ. Přesto, že do roku 1989 se domů podíval myslím jen dvakrát, mluví krásnou plynnou češtinou. Snad taky proto, že jeho žena, která už nežije, byla z Pardubic. Nepotkali se u Kolína, ale překvapivě až na NZ. No není svět opravdu malej? Od roku 1992 jezdí do ČR každé léto. Vtipně to formuloval, když řekl, že už má vlastně "111 lét". No nezařídil si to pán na důchod moc hezky? Zajímavě vyprávěl jak se cestovalo na NZ dřív. Prý 6 týdnů lodí do Austrálie a pak asi 9 dní nějakým dalším posunovadlem. Nechci teď být za hňupa, ale myslím, že mluvil o vzducholodi. Nebo hydroplánu? A není to to samý? A není to jedno?
Co se týká ostatního mužského pokolení, kteří byli 30-40letí, tak to byli samí ajťáci. Jak jinak. Co jsem vysledovala, tak snad až na Martina, který nechal přítelkyni učitelku doma a brzy se za ní bude vracet, si všichni muži s sebou na NZ dovezli i své ženy či dívky. Veronika, která tu je se svým ajťákem (jméno jsem zapomněla) už čtyři roky a začala tu studovat univerzitu, moji domněnku podtrhla tvrzením, že se chystá založit "Klub zoufalých IT manželek". Mít dneska doma ajťáka je lepší než vlastnit dvojí občanství…(trpká a rezignovaná kritika skutečnosti, zdroj: wikipedie, pojem intelektuální cynismus).
A po cestě domů jsem si natočila video nočního Aucklandu.
Na neděli jsme si naplánovali jízdu po pláži Pakiri beach na hřbetech koní. Přesněji na mém Cruisovi a Zetově Missy. Velká romantika, alespoň do té doby než ke konci začalo pršet a koně začali být mírně nervózní. Obzvlášť ten můj, kterému to ve finiši vyjížďky podklouzlo z kopce na šotolině. Vlastní těžiště potom musel několika rychlými a mnou ne zcela očekávanými skoky doběhnout. Myslím, že nejen já, ale i naše dvě instruktorky a Zet, byli překvapení, že jsem se na Cruisovi udržela. Ze sedla jsem sice vypadla, protože mě při těch skocích vyhodil před ně, ale na krku jsem se mu udržela. Nebudu tvrdit, že jsem to ustála na jedničku. Kdyby udělal ještě o dvě tempa víc, tak se mu na tom hrdle vezu, ale ze spoda jako to prase cirkulující na tyči kolem ohně. Měla jsem srdce až v kalhotech a docela ráda jsem si potom stoupla na zem. Nic to ale nemění na tom, že bych si to ráda zopakovala. Přehodnotila jsem minimálně svůj pohled na jakékoliv závody koní, ať už na olympiádě nebo na dostizích. Ono to není zas tak jen o tom si na koně sednout a nechat se vézt. Respekt jde z těch zvířat ohromný, a ještě větší respekt jde při pohledu z jejich hřbetu, když mi dojde z jaké výšky a na co bych mohla spadnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat