Týden 25. (Northland: Ninety Mile Beach, Cape Reinga)
V sobotu ráno jsme vyrazili s Tomášem, Veronikou a Martinem na sever. Jak to nazval Martin, byla to taková emergency dovolená, protože netrvala vlastně ani 48hodin. Tomáš s Veronikou, jak jsem psala někdy dřív, jsou na NZ už čtyři roky. Tomáš pracuje v IT a Veronika studuje třetím rokem bakaláře psychologie na AUT. Alespoň myslím na AUT, protože na Massey nestuduje určitě a jiná univerzita v Aucklandu snad ani není. Všechny tři jsme je potkali u Slávka na grilovačce.
Takže Tomáš a Veronika vzali na sever vyvenčit jejich 4WD Nissana. Jak moc se hodil, to všechno jsem pochopila na Ninety Mile Beach.
V sobotu jsme to vzali po západním pobřeží cípu na sever od Aucklandu a podívali se do Kauri Museum. Kauri alias damaroň australský je takový ten impozantní strom, docela dost vysoký s dlouhým, ale hlavně mohutným obvodem kmene. Druhý největší na celém NZ, který jsme viděli, měl 16,41m po obvodu.
jak rostl kauri dějinami
lezecká obuv
Zet na kauri trůnu
soustromí kauri: 4 sisters
nejmohutnější kauri na NZ
Z Aucklandu je to na nejsevernější místo NZ 421km, za celý víkend jsme potom ujeli něco přes 1100km.
Cestu jsme si "přepůlili" přespáním u Kerikeri na Farm Hostelu. Farm Hostel vlastnil takový pohodový postarší Švéd. Zrovna když jsme dorazili, abychom ověřili, jestli má volno, protože jsme jeli trochu na slepo, tak vysával bosky verandu. To docela vystihuje celý dojem z farm hostelu. Byl to docela jednoduchý dřevěný domek s krbovými kamny, žádné hogofogo, ale když se o něco dobře pečuje, je to prostě znát. Docela na mě dýchnul pocit pohody, jako když člověk přijede do Chválovic. Sice si ty prostředí nejsou moc podobná, ale genius loci se na použitý stavební materiál neptá. U vjezdu byl sad mandarinek, za hostelem samozřejmě ovce a taky čuníci. Ptali jsme se na zabiječku, ale to se pan Švéd úplně zhrozil. Že má prej čuníky spíš jako domácí mazlíčky. Na večer jsme si upekli pár štrůdlů. Činil se tedy hlavně Martin se Zím. Já jsem povařila svařáček a byla pohoda u ohně.
Zrovna tam pobývali taky nějací Francouzi a těm se teda nedá odepřít, že jsou to vážně gurmeti. Vařili strašně dlouho večeři, která teda skvěle voněla. Pak si k nám sedli a ptali se mě, co jsem všechno dávala do svařáku. Když jsem jim řekla, že skořici, hřebíček a cukr krystal, tak mi začali vyprávět, jak by tam ještě hodili nastrouhanou kůru citrusového plodu, chlístli šťávu z pomeranče, rozdrtili toto a poprášili ono a dekorovali při servírování…ale já jsem Babicova škola, monsieur, jestli vůbec.
Farm Hostel u Kerikeri
naše kukaň
Ráno jsme vstávali brzo, a byla dost zima, a byla dost mlha. Ale jak začalo vycházet slunce, tak se to pomalu začalo trhat, byly červánky a inverze a nemít vzadu kouřová skla, tak si to užijeme ještě víc a bez filtru:)
K Ninety Mile Beach jsme dorazili po devátě hodině. V době odlivu. Myslím, že jsme přijeli akorát, ačkoliv v průvodci píšou, aby se tam vjíždělo pár hodin po vrcholu přílivu. V průvodci vůbec dost strašili se zapadanými auty, pohyblivými písky a nulovým signálem. Nejlépe to prostě projet a radši ani nezastavovat. My jsme nakonec zastavili několikrát. Všichni si vyzkoušeli řízení na pláži a prozkoumali několik mrtvých zvířat vyplavených Tasmanským mořem. Přesněji jedno tulení mládě a dva žraloky.
panoramatická
příprava na group foto
group foto
vyplavený tuleň
a žralok, toho očividně někdo chytil na háček, že je to prý pro rybáře škodná
Měla jsem z průjezdu Ninety Mile po načtení průvodce jako průměrný Evropan trochu vítr, ale to jsem už prostě tak trochu zblbá tou naší pětimetrovou Estimou s nulovou hloubkou dezénu. 4WD po pláži projíždí jako nůž máslem. Místy i 120km/hod, prostě jako po betonu. Důležité je jet po zpevněném písku. Nejlépe ve vyjetých kolejích, pokud tedy zrovna někdo před Vámi už jel. Prostě ne úplně ve vodě, ale také ne úplně v suchém písku.
Ninety Mile Beach má ve skutečnosti mil jen 55, tedy asi 88km. Celou jsme ji projeli za něco přes hodinu a čtvrt s několika zastávkami po cestě. Na pláž vedou jen tři nájezdy, ty je třeba si nepředstavovat jako asfaltovou dvoupruhou silnici. Ostatně dobře to ilustruje tohle video, které stojí za shlédnutí až do konce. Dlouho jsme totiž netušili, jestli je to opravdu výjezd nebo koryto řeky:). Padaly průpovídky typu : A vidíš na cestu?... Nevidim. nebo: Ale takhle to tady tenkrát nevypadalo, nebyla tu ta řeka.
Cape Reinga už je od Ninety Mile už jen asi 15km. Jde o nejevernější bod celého NZ. Na jeho vrcholu je často focený maják. Pro Maory má tohle místo mystický význam, protože pár metrů odtud po smrti vstupuje maorská duše do podsvětí.
klucí na kopečku nad Cape Reingou
Cape Reinga
Po cestě zpátky pro nás měli Veronika s Tomášem připravenou ještě jednu zastávku. Koupili si totiž na Northlandu, asi tři a půl hodiny jízdy od Aucklandu 20 hektarový pozemek. Od včerejška už mám o 20 hektarech jinou představu. Šlo o pozemek v kopci s pro mě osobně ohromnou rozlohou. Mají ho už asi tři měsíce a v létě na něj jezdili o víkendech pracovat. Zatím je to docela špatně prostupná buš, takže pracují na zpřístupnění příjezdové cesty na ploché prostranství na vrcholu pozemku. V dohledné době by tam rádi vytvořili nějaké startovací bydlení a nadobro se tam z Aucklandu přestěhovali.
Vymysleli pro nás ještě jedno překvápko, na které jsem postupem času hodně zvědavá. Vybrali jsme si každý v zahradnickém centru jeden stromek, který pro nás na svém pozemku zasadí. Martin si vybral třešeň, my se Zet jsme si vybrali jabloň. Se sazenicemi jsme se vyfotili a budem doufat, že to za pár let zopakujeme, ale už u pěkných plodících stromků.
Pak ještě zastávka v Kawakawa, kde se činil architekt Hundertwasser. Ten samý Hundertwasser, který postavil ten Haus ve Vídni. V Kawakawa jsou zase Hundertwasser toilets. Je to takové to hunderwasserovské stavení z mozaiky se skleněnými lahvemi ve zdech místo oken a s porostem na střeše, které se nedrží v obvyklých geometrických dimenzích, jak by se to od budovy očekávalo. Kousek Evropy na NZ. Ani jsem nevěděla, že Hundertwasser na NZ žil, natož, že tam je pohřbený.
Žádné komentáře:
Okomentovat